„Ale zhruba za dvacet minut už budu,“ pronesla nakonec zřetelně.
Motorkáři si mezi sebou vyměnili pohledy. Jeden z mladších, světlovlasý muž, se naklonil blíž k ní.
„Co se má stát za dvacet minut?“ zeptal se.
Marie na okamžik zaváhala. Bylo vidět, že váží každé slovo. Pak se rozhodla nic neskrývat.
Vysvětlila jim, že do restaurace má dnes dorazit její synovec. Tomáš Černý. V posledních měsících se po dlouhé odmlce začal objevovat častěji než dřív. Zpočátku působil pozorně – nosil jí nákup, nabízel odvoz k lékaři i na úřady a mluvil o tom, že by jí rád pomohl s hospodařením.
Jenže postupně se tón jeho otázek změnil.
Zajímal se o cenu jejího domu. O výši úspor. O to, jaké má plány do budoucna.
A dnes má přijít s papíry.
S dokumenty, o nichž tvrdí, že jsou pro její „bezpečí“.
Marie však nebyla naivní. Čtyřiatřicet let pracovala jako knihovnice. Byla zvyklá číst mezi řádky, rozplétat složité formulace a odhalovat, co se skrývá za uhlazenými větami. Dobře poznala, když někdo maskuje skutečný záměr za právnickými obraty.
Ty listiny by ho ve skutečnosti opravňovaly rozhodovat o jejím domě.
A o všem ostatním, co jí ještě patřilo.
Za pultem stála Lucie Procházková, servírka, která v podniku pracovala už přes deset let. Většinu stálých hostů znala jménem – a Marie Dvořáková mezi ně bezpochyby patřila.
Lucie však věděla ještě něco, co ostatní u stolu netušili.
Před třemi dny nechtěně vyslechla telefonát.
Marie tehdy seděla u stejného okna jako dnes. Telefon měla zapnutý na hlasitý odposlech. Lucie právě utírala vedlejší stůl, když se z přístroje ozval Tomášův hlas.
Zněl sebejistě. Až příliš.
Nemluvil jen k Marii – očividně byl v místnosti ještě někdo další.
A to, co Lucie zaslechla, jí sevřelo žaludek.
„Jakmile to podepíše, bude dům právně pod mojí správou.“
Lucie ztuhla.
Nebyl prostor pro omyl. Nešlo o nedorozumění. Byl to plán.
A měl být uskutečněn právě dnes odpoledne.
Petr Svoboda poslouchal Mariino vyprávění bez jediného přerušení. Když domluvila, zůstal chvíli zticha. Pak se v boxu posunul víc ke stěně a uvolnil místo vedle sebe.
„Posaďte se, mami,“ řekl tiše.
Marie na něj nechápavě pohlédla.
„Prosím?“
Na jeho rtech se objevil lehký úsměv. „Jestli mám být dnes váš syn, neměla byste stát.“
Ostatní okamžitě pochopili. Jeden z mužů pokynul na Lucii. Další přisunul před Marii sklenici s mléčným koktejlem. Třetí začal vyprávět historku o psovi, kterého kdysi zachránil z útulku u silnice.
Během několika minut se atmosféra u stolu proměnila. Smích, lehká konverzace, přátelské pošťuchování. Připomínalo to rodinné setkání, kde se každý cítí vítaný.
Marie si uvědomila, že něco takového nezažila už velmi dlouho.
Pocit jistoty.
Přesně osmnáct minut poté, co to vyslovila, se dveře restaurace otevřely.
Dovnitř vstoupil Tomáš Černý.
Bylo mu lehce přes čtyřicet. Košili měl pečlivě vyžehlenou, v podpaží svíral koženou aktovku. Kráčel sebevědomě, s výrazem člověka, který má situaci pevně v rukou.
Pak se jeho pohled stočil k Mariinu stolu.
Zarazil se.
Šest motorkářů.
Marie sedící pohodlně mezi nimi.
Před sebou koktejl.
A Petr Svoboda opřený ležérně o opěradlo, s rukou položenou za jejími zády.
Tomáš nasadil nucený úsměv.
„Teto Marie,“ oslovil ji opatrně, „netušil jsem, že máte společnost.“
Marie mu klidně úsměv oplatila. „Jen rodina,“ odpověděla.
A jemně pohladila Petra po paži. „Tomáši, tohle je můj syn Petr.“
Slovo syn se mezi nimi rozhostilo jako tichá výzva.
Petr natáhl ruku. Tomáš na zlomek vteřiny zaváhal, ale nakonec ji přijal. Stisk byl pevný. A dostatečně výmluvný.
„Těší mě,“ pronesl Petr vyrovnaně. „Maminka o vás hodně mluvila.“
Tomáš položil aktovku na stůl. „Potřeboval bych si s tetou na pár minut projít určité dokumenty,“ řekl, hlas měl stále uhlazený.
Petr se mírně naklonil vpřed. „Jaké dokumenty máte na mysli?“
Úsměv na Tomášově tváři ztuhl. „Rodinné záležitosti.“
Z druhé strany stolu se ozvalo tiché uchechtnutí. „Rodina už tu přece je,“ poznamenal jeden z mužů.
Ostatní zůstali mlčet.
Nepohnuli se.
Jen tam seděli – klidní, neústupní.
Tomášovi začalo docházet, že ať měl na dnešní odpoledne připraveno cokoli, nebude to probíhat podle jeho představ.