Byla jsem v devátém měsíci těhotenství, když mi dorazily rozvodové dokumenty.
Nepřišly po hádce.
Nepředcházela jim žádná dramatická scéna.
Přivezl je kurýr.
Zazvonil ve čtvrtek ráno, šedivém a tichém, právě když jsem se pomalu sunula chodbou. Jednou rukou jsem si podpírala bolavá záda, druhou se opírala o zeď, protože mé tělo už dávno ztratilo stabilitu.
Když jsem otevřela, stál tam mladý doručovatel s profesionálním úsměvem a deskami v ruce.
„Prosím o podpis.“
Znělo to lehce, téměř vesele. Jako by mi předával balík s oblečením, ne konec manželství.
Podepsala jsem se. Zavřela dveře. A obálku otevřela hned v předsíni.
Rozvod.
Tomáš Blažek podal žádost před třemi dny.
Na horním okraji první stránky byl krátký vzkaz napsaný jeho nakloněným písmem:
„Nevrátím se. Nedělej to složitější.“
Jen jsem tam stála. Neschopná pohybu.
Dítě se ve mně těžce převalilo a zatlačilo mi pod žebra.
Devět měsíců těhotná.
A právě teď se můj manžel rozhodl mě definitivně vymazat ze svého života.
Telefon se mi rozvibroval dřív, než jsem dočetla všechny stránky.
Zpráva od Tomáše.
„Ve dvě u soudu Westbridge. Uzavřeme to.“
Žádné vysvětlení.
Žádná omluva.
Jen strohý pokyn. Jako bych byla položkou v jeho diáři mezi schůzkou a obědem.
Budova soudu páchla starým kobercem a dezinfekcí. Když jsem dorazila, Tomáš už čekal.
Vypadal bezchybně. Tmavě modrý oblek mu seděl dokonale, vlasy měl upravené, výraz sebejistý. Vyzařovala z něj jistota člověka, který je přesvědčený, že už vyhrál.
Po jeho boku stála žena v krémových šatech na podpatcích. Ruku mu položila na předloktí s přirozeností, která bolela víc než cokoli jiného.
Veronika Kovářová.
Poznala jsem ji okamžitě. Pracovala s Tomášem. To byla ta kolegyně, o níž mě ujišťoval, že je „naprosto bezvýznamná“. Ta samá, kvůli jejíž firemní oslavě mi tvrdil, že bych tam byla příliš unavená.
Tomáš sklouzl pohledem k mému břichu a zkřivil rty.
Nebyla v tom starost. Ani lítost.
Jen odpor.
„S takhle obrovským břichem se žít nedá,“ pronesl chladně.
Jeho hlas se rozlehl víc, než zamýšlel. Několik lidí se otočilo.
„Je to depresivní pohled,“ dodal bez zaváhání. „Chci zpátky svůj život.“
Dítě uvnitř mě prudce koplo, jako by cítilo napětí v jeho tónu.
Veronika se tiše zasmála.
„Tomáš se opravdu snažil,“ poznamenala sladce. „Ale muži mají své potřeby.“
V krku se mi vytvořil uzel.
„Takže se se mnou rozvedeš těsně před narozením našeho dítěte?“ zeptala jsem se tiše.
Pokrčil rameny. „Zvládneš to. Můj právník zařídí alimenty. Nejsem tvůj opatrovník.“
Pak po lavici přisunul další dokument. Lesklý, úřední papír.
Potvrzení o žádosti o uzavření manželství.
Podívala jsem se na něj a pak na něj.
„Chceš si ji vzít?“
Na rtech se mu objevil spokojený úsměv. „Příští týden.“
Dítě se znovu pohnulo, těžké a neklidné.
„Uvědomuješ si, jak tohle vypadá?“ zeptala jsem se.
Tomáš se naklonil blíž. Snížil hlas tak, aby ho slyšely jen moje uši, a začal šeptem vyslovovat první slova, která měla být ještě krutější než všechno předtím.