Helena Urbanová stála u kuchyňské linky, krájela zeleninu do salátu a v hlavě si rovnala myšlenky. Ten den ji čekal rozhovor, kterému se už nedalo vyhnout – setkání se synem a jeho čerstvou manželkou. Uvědomovala si, že mlčet déle by bylo chybou. Musí si s Tadeášem konečně otevřeně promluvit a vyjasnit věci, které v ní už dlouho zrály.
Pro syna si navíc připravila určité překvapení. Upřímně řečeno ale tušila, že nadšením zrovna jásat nebude. Nůž v její ruce se pohyboval rychleji a ostřeji, než bylo nutné. Tadeáš už dávno nebyl malý kluk a způsob, jakým se v poslední době choval ke svým blízkým, se Heleně vůbec nezamlouval. Dnes se rozhodla, že mu nastaví zrcadlo. Impulzem k tomu se stala jeho nová žena a její přehnané nároky. Nikola Kratochvílová se chovala, jako by se celý svět točil jen kolem ní a ostatní existovali výhradně proto, aby jí sloužili. Sama přitom nepohnula ani prstem. Tahle „snacha“ Heleně od první chvíle nesedla. O to víc ji mrzelo, jak obratně dokázala Nikolu manipulovat jejím synem. Helena si povzdechla – Tadeáš měl na ženy zjevně smůlu. Jeho první manželka, Veronika Urbanová, byla také svérázná, ale s tou se Heleně podařilo nejen vyjít, ale dokonce si k sobě najít cestu a vytvořit přátelský vztah.
S Veronikou se Tadeáš seznámil v kavárně na oslavě narozenin kamaráda. Dívka tam se spolužačkami slavila ukončení studia na obchodní škole. Tanec, zpívání v karaoke a bezstarostná atmosféra mladé lidi překvapivě rychle sblížily. Už následující večer Tadeáš přivedl Veroniku domů, aby ji představil rodičům. A ten samý večer u nich také zůstala přes noc, ačkoli Helena s tím zásadně nesouhlasila. Důvod byl ovšem nasnadě – Veronika musela opustit kolej a návrat do zapadlé vesnice, odkud pocházela, pro ni nepřicházel v úvahu. Nabídnuté zázemí proto vzala jako příležitost, které se rozhodla využít naplno. Šikmé pohledy Tadeášových rodičů ani jejich průhledné narážky na to, že by se doma po ní možná stýskalo, ji nijak netrápily.
„Tam na mě nikdo nečeká,“ odpovídala s širokým úsměvem. „Je nás u mámy pět dětí, já jsem nejstarší. Bydlíme v baráku pro čtyři rodiny, máme dva pokoje a sotva se tam vejdeme. Jakmile jsem odjela, moje místo zabrala Katka a mezitím máma porodila ještě Světlanu. Takže doma pro mě prostě není místo. A kdo by mě tam živil? Práce žádná, nejbližší obchod je v sousední vesnici.“
Znamenalo to tedy, že starost o drzou mladou dívku padla na Helenu Urbanovou. Přesto měla Veronika i své světlé stránky. Neurážela se, všechno brala s nadhledem a téměř vždy reagovala úsměvem. Vyrůstala ve velké a, jak Helena chápala, ne zcela fungující rodině, což se odráželo i v jejím přístupu k domácnosti. Když Veronika poprvé uvařila boršč, Helena ho bez milosti vylila do toalety – výsledek se nedal jíst. Brambory byly nakrájené na obrovské kusy, mrkev i řepa syrové, rajčatový protlak nalila Veronika rovnou do hrnce. Žádný základ si nepřipravovala.
„Vždyť to trvá strašně dlouho,“ vysvětlovala tehdy. „U nás máma všechno jen nakrájí, hodí do hrnce, přidá rajčata a je hotovo. Není čas se s tím patlat, rodina je velká, všichni mají hlad. Hlavně rychle a sytě.“
„Rychlé to možná je,“ uznala Helena, „ale o chuti bych raději pomlčela.“
Úklid probíhal podobně svižně – pod koberce, pod pohovku nebo pod postel se Veronika ani nepodívala. Přesto byla ochotná naslouchat Heleniným radám a učit se. Dokázala se přizpůsobit novým podmínkám, aniž by ztratila svůj optimismus a nakažlivou energii. Postupně začala vařit obstojně, uklízet důkladněji a po praní dokonce žehlila prádlo, což dříve neznala – u její matky doma totiž ani neměli žehličku. Povahově ale zůstala stejná: veselá, hravá a bezstarostná. Helena se na ni zkrátka nedokázala dlouhodobě zlobit.
Po několika měsících Veronika otěhotněla a mladí se vzali.
„Synku, jsi si tím jistý?“ ptala se tehdy Helena. „Dítě je závazek na celý život.“
„Neboj se, mami,“ mávl rukou Tadeáš. „Už se to stalo, tak co nad tím teď přemýšlet.“
Velkou svatbu neplánovali.
„Na co svatba?“ krčila rameny Veronika. „Abychom pobavili lidi? Všichni vědí, že spolu žijeme. Je to jen divadlo a zbytečně vyhozené peníze. Navíc ne naše, ale vaše.“
Helenu překvapilo, jak rozumně devatenáctiletá dívka mluvila. Tadeáš si totiž nikdy nepřipouštěl, že žije zajištěný rodiči. Studoval čtvrtý ročník vysoké školy, ale o práci se ani nepokusil. Tvrdil, že to pro něj není. „Až dostuduju, pak si najdu zaměstnání,“ říkával. „Nemá cenu se tříštit. Stejně chci pracovat ve slušné firmě, v oboru a za pořádné peníze.“
„Nechceme aspoň pozvat tvoje rodiče?“ navrhla jednou Helena. „Teď jsme přece rodina.“
„Heleno Urbanová, chcete si tu ubytovat celý náš klan?“ zhrozila se Veronika. „Moje máma je jak cikánka, pak byste ji odsud nikdy nedostala. Přitáhne s sebou hromadu dětí. Příbuzní nemají žádné vychování, neznají pravidla a upřímně – jsou dost drzí. Tady by se necítili dobře. Pokud vám záleží na klidu, raději je nezvěte.“
„A rodiče?“ nevzdávala se Helena.
„Máma nás vychovala sama. Chlapy střídala, žádný s ní nevydržel déle než rok. Ráda si vypije a baví se. Otec pro mě neexistuje. Hlídala nás hlavně babička, ale ta už tři roky nežije. Zvát mámu s jejím dalším přítelem nechci – vám by se nelíbili a mně by to žádnou radost nepřineslo.“
Heleně imponovala její upřímnost. Veronika si na nic nehrála a neuměla lhát. Přiznala se, když nechtěně rozbila Helenin oblíbený hrnek, i když nechala neumyté nádobí – ne že by „nestihla“, jak radil Tadeáš, ale prostě se jí do toho nechtělo… a právě v té otevřenosti byl začátek příběhu, který měl pokračovat dál.