Lehkomyslnost, otevřenost a přirozená upřímnost byly přesně ty vlastnosti, díky nimž si Veronika Urbanová postupně získala sympatie Heleny Urbanové. Starší žena si občas sama pro sebe kladla otázku, jak se vlastně mohli tihle dva dát dohromady – byli přece každý z úplně jiného světa. Její jediný syn Tadeáš Pospíšil studoval vysokou školu, byl zvyklý na pohodlí, nikdy si nic neodpíral a pravdomluvnost nepatřila mezi jeho silné stránky. Námahu neměl v lásce a zodpovědnost ho spíš obtěžovala. Jediné, co ho s Veronikou spojovalo, byla chuť užívat si života a určitá bezstarostnost. Jenže u Tadeáše pramenila z finanční jistoty a zázemí rodičů, zatímco u Veroniky byla spíš obranným mechanismem – způsobem, jak přežít všechno, co ji potkalo. Snažila se brát život s nadhledem, jako by pro ni neexistovaly překážky. Smutek na ní člověk neviděl, úsměv z tváře mizel jen zřídka.
„Kam se to chystáš?“ zamumlal ospale Tadeáš a pozoroval Veroniku, jak si před zrcadlem upravuje vlasy.
„Do práce přece,“ odpověděla klidně. „Vždyť jsem ti říkala, že nastupuju jako prodavačka do obchodu tady za rohem. Už mě nebaví být rodičům na obtíž. Připadám si trapně.“
„Ale prosím tě,“ mávl rukou. „Naši to ani nepoznají. Táta vydělává dost, barák je velký a byt na sídlišti po mámě pronajímají. Nemusíš se stresovat.“
„Jenže já se stresuju,“ nenechala se uchlácholit. „Už skoro dva měsíce jsem bez práce a to mi nepřijde správné.“
„Ty jsi fakt blázen,“ rozesmál se. „Sama si vyrábíš problémy. Pojď radši zpátky do postele.“
„Ne, Tadeáši, já opravdu jdu,“ řekla tiše, vyklouzla z pokoje a nechala ho, aby se znovu otočil ke zdi a usnul.
Od té doby se vracela domů až navečer, s taškami plnými nákupu. Dokonce si předem s Helenou Urbanovou domlouvala, co má koupit, aby bylo všechno, co rodina potřebuje.
Když Helena zjistila, že je Veronika těhotná, zkusila to znovu: „A neměla bys tu práci raději nechat? Víš přece, že netrpíme nouzí.“
„To vím,“ usmála se Veronika. „Vy pracujete, Miroslav Navrátil taky, Tadeáš studuje… a já bych tu jen tak posedávala? Ne, to bych si neodpustila.“ Smála se, ale Helena cítila, že to myslí vážně. A právě tahle hrdost a snaha být užitečná jí dělala čím dál sympatičtější.
Když byla Veronika v sedmém měsíci a odpočítávala poslední směny před mateřskou, nadhodila jednoho večera: „Tadeáši, nemyslíš, že by sis mohl najít aspoň brigádu?“
„Jak to myslíš?“ objal ji kolem ramen. „V rodině úplně stačí jeden pracant. Až dodělám školu, klidně. Ale teď? Léto mám na odpočinek. Zítra mě čeká poslední zkouška.“
Veronika si povzdechla. Dobře věděla, jak ty jeho zkoušky vypadají – známosti, peníze a otcova pomoc dělaly své. Jenže dlouho se trápit neuměla. Za chvíli už se smála jeho legračním selfie, která si tajně pořídil v posluchárně.
Pak přišel na svět jejich dcerka Eliška Dohnalová. Byla uplakaná, neklidná a noci proměnila v nekonečný kolotoč bdění. Tadeáš to brzy vzdal a přestěhoval se spát do vedlejšího pokoje.
„Veru, já jsem pořád grogy,“ pokrčil rameny. „Nemůžu si vůbec odpočinout.“
„Jasně, miláčku,“ odpověděla chápavě. Dokonce s ním soucítila – vždyť ona je žena, říkala si, vydrží víc. Muže je třeba šetřit, opečovávat.
Helena Urbanová to všechno sledovala s čím dál větší nelibostí. Nechtěla se synovi plést do manželství, ale jeho chování ji bodalo u srdce. Sama se snažila Veronice pomáhat, jak jen mohla – o víkendech hlídala malou Elišku, v noci ji přebírala do náruče, když vnučka usnula jen při chování.
Jednoho dne už to nevydržela. „Tadeáši, takhle to nejde,“ řekla mu vážně. „Veronika potřebuje tvoji podporu.“
„Mami, nech toho,“ odbyl ji. „Ona je doma s malou a já musím každé ráno vstávat na přednášky. Když se nevyspím, jak mám studovat?“
„Dobře, v noci spi,“ přikývla. „Ale přes den? Kolikrát přijdu domů a ty ležíš s telefonem, zatímco Veronika vaří s dítětem v náručí. To ti přijde normální? Vezmi kočárek, projdi se s Eliškou. Aspoň ji trochu poznáš.“
„Mami, nepřeháněj. Já se musím soustředit, letos mám diplom. A co bych si s miminkem povídal? Vždyť jí ještě není ani rok. A navíc – já Veroniku do mateřství netlačil. Spíš naopak.“
„Jak to myslíš?“ zarazila se Helena.
„Bylo to její rozhodnutí,“ pokrčil rameny. „Já dítě tak brzy nechtěl. Prosila, brečela, tvrdila, že to zvládne sama a že se pro mě nic nezmění. A teď se ode mě pořád něco čeká. Takhle jsme se nedomluvili.“
Heleně to neznělo jako pravda. Rozhodla se promluvit si s Veronikou.
„Ano, je to tak,“ přiznala tiše. „Byla jsem to já, kdo trval na tom, že si dítě nechám. Nemyslete si, že jsem tím chtěla Tadeáše k něčemu připoutat. Jen… moje starší sestra Radka Konečná zemřela po nepovedeném potratu. Bylo jí osmnáct. U nás na vesnici se šeptalo, že to bylo načerno a pozdě. Vykrvácela. Máma o ničem nevěděla – a kdyby věděla, bylo by to ještě horší. Strašně nás bila. Radka se bála přiznat, že krvácí. Když to prasklo, bylo už pozdě. Já jsem tohle nikdy nedokázala riskovat.“
„Takže on tě přemlouval?“ zeptala se Helena sotva slyšitelně.
„Ano. Přemlouval i vyhrožoval,“ přikývla Veronika. „Přestal až ve chvíli, kdy jsem mu slíbila, že po něm nebudu chtít žádnou péči o dítě.“
Helena pomalu zavrtěla hlavou. „Tak proto se chová takhle…“
A zatímco si to v duchu skládala dohromady, Tadeáš se začal čím dál častěji zdržovat mimo domov…