Tadeáš Pospíšil se začal stále častěji vracet domů pozdě. Protahoval se ve škole, po večerech mizel neznámo kam a doma po něm zůstávalo jen ticho. Veronika Urbanová mezitím dál fungovala tak, jak byla zvyklá – starala se o byt, o malou Elišku Dohnalovou a na tváři udržovala úsměv. Jen Helena Urbanová si všimla, že ten úsměv už není lehký ani radostný. Byl křehký, unavený, spíš prosící než veselý – úplně jiný než dřív.
„Tadeáši,“ oslovila ho jednoho dne matka opatrně, „nechceš Veroniku někam vzít? Na procházku, do kina, třeba jen na kávu. Elišce je už půl roku, zvládnu ji bez problémů. Veronika je pořád zavřená mezi plenkami a hrnci, chřadne mi před očima.“
„Mami, nemám čas,“ odsekl. „Obhajoba diplomky je za rohem. A upřímně – sama si to vybrala. Nemusela se tak brzo vdávat a hned mít dítě. Mohla si teď užívat. Když už je doma, ať aspoň něco dělá.“
„Ale ty přece večer někam chodíš,“ nenechala se Helena odbýt. „Tak proč by nemohla jít s tebou?“
„Prosím tě, neblázni,“ ušklíbl se Tadeáš. „Moji kamarádi jsou vysokoškoláci. Bavíme se o chytrých věcech. Co by tam asi tak dělala Veronika? Vždyť sotva dodělala vyšší odbornou, prodávala v samoobsluze. O čem by se s námi bavila? O plenkách nebo o tom, jak vybrat rajčata?“ zachechtal se nepříjemně.
Veronika právě vstoupila do pokoje a poslední slova zaslechla. Zastavila se, zbledla a s námahou polkla.
„Tak proč sis mě vlastně bral?“ vyhrkla. „To snad nebylo kvůli rajčatům!“
„No ano, vzal,“ pokrčil rameny Tadeáš. „Přišla jsi mi jako chodící oslava. Smála ses, byla jsi hravá. Nenapadlo mě, že si budeme muset povídat,“ znovu se zasmál. Veronice zrudly tváře a s očima plnýma slz utekla do ložnice.
„Co to s tebou je?“ obořila se na syna Helena. „Proč ji takhle ponižuješ? Věděl jsi přece od začátku, jaká je. To ti nevadilo, že nestudovala univerzitu a neřeší vzorce!“
„Nepleť se do našeho manželství,“ mávl rukou. „Kazíš výchovný proces. Žena má znát své místo.“ Helena jen mlčky zavrtěla hlavou – vlastního syna v něm nepoznávala.
Když se večer svěřila manželovi, Miroslav Navrátil ji zklidňoval. „Nech je být. Jsou mladí, musejí si to vyřešit sami. Možná se Tadeáš unáhlil. Třeba je to jen krize, malé dítě vztah prověří. Dejme tomu čas.“
Jenže čas nepomáhal. Naopak. Tadeáš byl čím dál krutější. Otevřeně si z Veroniky utahoval – z jejího obyčejného drdolu, z lehce nespisovné mluvy, z její upřímnosti. Všechno, co mu kdysi připadalo roztomilé, teď shazoval a zesměšňoval.
„Čím jsem si to zasloužila?“ plakala Veronika u Heleny. „Snažím se být dokonalá manželka.“
„Možná se snažíš až moc,“ povzdechla si tchyně. „Muži jsou zvláštní tvorové…“
Veronika jen smutně zavrtěla hlavou. Tolik toužila slyšet pochvalu, vlídné slovo. Místo toho přicházela další rána.
Jednoho odpoledne stála před Helenou slavnostně oblečená, s jiskrou naděje v očích. „Můžete mi dnes pár hodin pohlídat Elišku? Chci Tadeáše překvapit. Nejdřív zajdu ke kadeřnici a pak za ním do restaurace, kde slaví s bývalými spolužáky dokončení školy.“
„Řekla jsi mu to?“ zamračila se Helena, podobná překvapení neměla ráda.
„Ne, má to být překvapení,“ usmála se Veronika.
Jakmile odešla, Helena se snažila synovi dovolat. Chtěla ho varovat – ne kvůli němu, ale kvůli Veronice. Zkušenost jí napovídala, že taková překvapení často bolí. Tadeáš telefon nezvedl, zprávu si nepřečetl.
Veronika stála před vchodem do restaurace. Uvnitř se její muž bavil – a ne sám. Přes slzy viděla, jak Tadeáš objímá a líbá ženu v třpytivých šatech. Smáli se, tančili, hudba duněla, na stolech stály květiny, kolem panoval bezstarostný smích.
„Slečno, mohu vám nějak pomoci?“ oslovil ji číšník.
„Prosím, zavolejte mi toho pána,“ ukázala na Tadeáše. „Chci mu pogratulovat.“ Pak se schovala za sloup.
„Ty tady?“ vydechl překvapeně. „Co tu děláš?“
„Přišla jsem s tebou sdílet radost,“ řekla tiše. „Ale vidím, že jsem navíc.“
„A cos čekala?“ ušklíbl se. „Jsem mladý, úspěšný chlap. Běž domů. Probereme to jindy.“
„Takže to ani nebudeš zapírat?“ zašeptala.
„Proč bych měl? Všechno jsi viděla. Tady je navíc dress code. Vesničanky sem nepatří.“ Otočil se k přátelům. Žena v třpytivých šatech k němu přiběhla a políbila ho. Veronika se otočila a odešla.
Ráno třásla Helena synem za ramena. „Kde je Veronika? Kde je Eliška?“ Tadeáš cosi zamumlal a schoval se pod peřinu. „Přišel jsem pozdě, nic nevím. Nech mě spát.“
Byt byl tichý. Pokoj uklizený, osobní věci Veroniky i dítěte pryč. Telefon nebral. Tadeáš to přešel mávnutím ruky. „Asi odešla. Možná je to tak lepší.“
Helena z něj nakonec dostala pravdu o večeru v restauraci. Ani se nesnažil nic skrývat – přiznal, že ho už delší dobu zajímají jiné ženy.
Po několika dnech Helena přemluvila manžela, aby jeli za Veroničinou matkou. „Musíme se ujistit, že jsou v pořádku,“ trvala na svém. Miroslav po chvíli souhlasil a nastartoval auto, aniž by tušil, co je na konci cesty čeká.