Cesta zabrala víc času, než čekali. Vesnice, kam dorazili, působila skoro opuštěně – pár domů s oprýskanými fasádami, ticho přerušované jen větrem. Najít dům Veroniky nebylo složité, trvale obydlených stavení tu bylo sotva padesát. Jakmile zastavili, vyšla jim naproti vyčerpaná Veronika. Na rukou držela malou Elišku a za ní se vyřítily ještě další tři děti různého věku. V tu chvíli si Helena Urbanová uvědomila, jak moc se její snacha změnila. Z kdysi bezstarostné, usměvavé dívky zbyl stín – unavený, zlomený, cizí.
Vešli dovnitř.
„Tady spíme,“ ukázala Veronika na úzkou dřevěnou postel hned u dveří. Pod ní byla nacpaná velká taška s oblečením. „Nemám to kam dát,“ dodala tiše, jako by se omlouvala za nepořádek. „Máma je teď v obchodě,“ doplnila po chvilce.
Helena se rozhlížela a svíral se jí žaludek. Nízký strop, vydýchaný vzduch, prach v rozích. Bylo patrné, že se tu někdo snažil uklízet, jenže stáří a sešlost věcí se zamaskovat nedaly. V koši se válely prázdné lahve od alkoholu. Když Eliška spatřila babičku, rozzářila se, natáhla ruce a zasmála se. Helena vytáhla přinesené dobroty – počítala s tím, že tu nejsou jen ony dvě. Děti se na sladkosti vrhly s nadšením a během chvíle byl stůl plný drobků.
„Veroniko, pojeď s námi domů,“ ozvala se Helena naléhavě. „Tady nemáš co dělat.“
„Já jsem tam navíc,“ odpověděla Veronika sotva slyšitelně. „Tadeáš o nás nestojí. Nechci mu překážet.“
„Ve městě si najdeš práci, postavíš se na vlastní nohy,“ zavrtěla hlavou Helena. „Tady bys jen pomalu zanikla. Pojeď. Něco jsem vymyslela.“
… Helena Urbanová nakonec Veroniku ubytovala ve svém zděděném bytě. Eliška začala chodit do školky a její maminka nastoupila do práce. Nájem po ní tchyně nechtěla ani slyšet. Tadeáš o tom všem neměl tušení – za celý rok odloučení ani jednou nezavolal, aby se zeptal, jak se vede jeho ženě a dceři. Rozvod vyřizovala Veronika sama. Už ji unavovalo být manželkou jen podle razítka v dokladech. Aspoň tak si otevřela cestu k alimentům, i když ani tady jí štěstí nepřálo. Tadeáš neustále měnil zaměstnání: jednou mu neseděl plat, jindy pracovní náplň, potřetí směny. Zato netrvalo dlouho a rodičům představil novou manželku – svatbu stihli hned po rozvodu, aniž by o tom Heleně s Miroslavem dali vědět.
Nová snacha, Nikola Kratochvílová, byla vzdělaná a působila velmi vytříbeně. Domácí práce však považovala za něco, čím by se neměla zabývat – prý si nebude špinit ruce. Se tchánem a tchyní komunikovala jen tehdy, když musela, a i to s patrnou neochotou. Jednoho dne přišla s požadavkem, aby jí Tadeáš nechal na jejich pokoji namontovat zámek. Potřebovala prý soukromí. Helena jí tehdy klidně, ale rozhodně řekla, aby si sbalila věci.
„Tohle je přece i Tadeášovo bydlení! Je to můj manžel!“ rozčilovala se Nikola. „Uděláme si vlastní vchod. Dům je velký. Vy budete dole a my nahoře. Spravedlivé, ne?“
„Tadeáš je přihlášený v domě po babičce,“ odvětila Helena chladně. „Sám to tak kdysi chtěl. Tam si můžeš dávat zámky, kam chceš, klidně i na každé dveře. Ten dům používáme jen jako chalupu, příroda je tam nádherná. Můžete jet klidně hned. V mém domě žádné zámky montovat nebudeš. O tom, komu připadne, rozhodnu já – závětí. A i kdyby ho jednou zdědil syn, ty se k němu dostaneš až po mé smrti.“
Kdysi Tadeáš toužil po luxusním autě tak moc, že rodičům po škole oznámil, že prodá svůj podíl na domě, pokud mu ho nekoupí. Krátce předtím totálně zdemoloval předchozí vůz a jen zázrakem vyvázl živý. Miroslav tehdy další drahé auto striktně odmítl – synova potřeba předvádět se mu byla proti srsti. Právě tehdy Helena přišla s nápadem syna z domu vypsat a jeho podíl vyplatit. Bez střechy nad hlavou ho nechat nechtěla – starý babiččin dům na venkově byl obyvatelný. Šlo hlavně o to, aby Tadeáš konečně stál nohama na zemi. Tehdy to brala spíš jako výchovné gesto, dnes však chápala, jak prozíravé to rozhodnutí bylo.
„Mami, jak jsi mohla být na Nikolu tak tvrdá?“ vyčítal jí později Tadeáš. „Byla z toho úplně na dně, brečela. Je tak citlivá, tak křehká…“
„Má už sbaleno?“ zeptala se klidně Helena.
„Vždyť přece do žádné vesnice nepojedeme,“ spustil rychle. „Do babiččina domu se stěhovat nemůžeme, to je úplná díra. Napadlo mě ale něco jiného – máš přece ten prázdný dvoupokojový byt. Zruš nájemníky a my s Nikolou tam budeme bydlet. Ty se s ní aspoň nebudeš muset potkávat.“
„Vlastní bydlení?“ pousmála se trpce. „Na to jste ani ty, ani tvoje Nikola nepřiložili ruku. Nejen na byt, ale ani na obyčejné živobytí. A navíc – ten byt už není můj.“
„Jak to myslíš, že není tvůj?“ zarazil se Tadeáš. „Ty jsi ho prodala? A kde jsou peníze? Proč?“
„Neprodala,“ odpověděla Helena s lehkým úsměvem. „Darovala jsem ho. A ne cizím lidem – své vnučce.“
„Komu?“ vydechl. „A co já? Co mám říct Nikole?“
„Můžeš si s ní pronajmout byt,“ pokrčila rameny. „Najít si konečně práci. Vzít si hypotéku…“
V tu samou chvíli seděla v dvoupokojové panelákové bytovce na okraji města mladá žena u stolní lampy. Dcera už spala a Veronika znovu a znovu četla darovací smlouvu, jako by se bála, že se text každou chvíli rozplyne. Pořád nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Bývalá tchyně jí dnes naplno potvrdila slova, která jí kdysi opakovala babička: na světě pořád existují dobří lidé. Veronika měla vlastní střechu nad hlavou, milující dceru a stabilní práci. A poprvé po dlouhé době cítila, že se její život konečně dává do pořádku.