Mobil na nočním stolku se rozvibroval ještě před šestou ranní. Jan si nejprve myslel, že se ozval budík, jenže nepříjemné bzučení neutichalo, naopak bylo čím dál dotěrnější. Se zavřenýma očima nahmatal chladný telefon, přiložil si ho k uchu a chraplavě zamumlal.
„Jene, ta tvoje manželka nám zablokovala účty!“ ozval se v telefonu ostrý hlas jeho matky, tak pronikavý, že měl pocit, že se rozléhá po celé ložnici. „Okamžitě si s ní promluv jako chlap! Hned teď!“
Jan se prudce posadil. Spánek z něj rázem spadl, ale hlava mu ještě těžce pracovala. Vedle něj se Petra zavrtěla, přetáhla si peřinu výš, ale oči neotevřela. Přitiskl mobil blíž k uchu a ztišeným hlasem odpověděl:
„Mami, co to říkáš? Jaké účty? Je šest ráno.“
„Nezvyšuj na mě hlas!“ vyjela na něj. „Šly jsme s Johanou nakoupit, chtěly jsme vzít potraviny, a karty nefungují! Ani moje, ani ta tvoje, co jsi mi dal! Petra všechno zablokovala! Ta ženská nás nechala bez peněz!“
Jan si přejel dlaní po obličeji a snažil se potlačit pulzující bolest ve spáncích. Vzpomněl si, že šli spát hodně pozdě – řešili dětský pokoj, barvu stěn, postýlku, úložné prostory. Petra mluvila i o penězích, o tom, že by měli něco změnit, ale on to tehdy odbyl. Finance nechával spíš na ní, nechtěl se v tom hrabat.
„Mami, uklidni se,“ šeptal, aby neprobudil manželku. „To bude nějaká chyba systému. Petra by to bezdůvodně neudělala.“
„Chyba je jen v tvé hlavě!“ vykřikla. „Volala jsem do banky! Řekli mi, že doplňková karta byla zablokována na žádost majitele hlavního účtu! To znamená tebe! Respektive té tvé ženy! Vzal sis podvodnici!“
Jan pocítil, jak se mu v hrudi zvedá podráždění. Podíval se na Petru. Ležela na boku, ruku pod hlavou, oblečená v jeho starém tričku. Bříško už měla znatelně zakulacené – za dva měsíce měli termín porodu. Vypadala klidně, téměř křehce. A přesto mu připadalo nepředstavitelné, že by udělala tak zásadní krok bez něj.
„Probereme to večer,“ snažil se rozhovor utnout. „Teď musím do práce.“
„A my máme do večera hladovět?“ její hlas zchladl, přijal ten známý tón, který Jan znal z dětství – tón, při němž nebylo úniku. „Pamatuješ si, kolik jsem pro tebe obětovala? Kolikrát jsem u tvé postele probděla noc? Dřela jsem, abys měl co na sebe. A teď dovolíš nějaké cizí ženské, aby se mnou takhle zacházela?“
Zatnul čelist. Tenhle monolog slyšel už nesčetněkrát. Výčitky, připomínání obětí, pocit dluhu. Vždycky to fungovalo. Jenže dnes, s nevyspalou hlavou a těhotnou ženou vedle sebe, se v něm místo viny ozvala únava.
„Vyřeším to,“ řekl stručně a hovor ukončil.
Mobil položil displejem dolů a několik minut seděl bez hnutí. Za oknem se rozednívalo, šedé světlo se prodíralo mezi závěsy. V bytě sousedů zapraskalo potrubí, někdo pustil vodu.
„Co se děje?“ ozval se klidný hlas.
Petra už nespala. Seděla opřená o polštář a dívala se na něj soustředěně, bez známek paniky. Jan sklopil oči.
„Volala máma. Tvrdí, že jsou zablokované karty. Že jsi to udělala ty.“
Petra si upravila ramínko trička a odpověděla naprosto věcně: „Nezablokovala jsem její účet. Uzavřela jsem přístup k našim společným penězům. K těm, ze kterých poslední rok žila.“
Jan na ni zíral. Mluvila tiše, ale jistě.
„Jak to myslíš? Tu kartu, co jsem jí dal? Ty jsi ji opravdu zrušila?“
„Ano. A i kartu Johany,“ přikývla. „Obě byly navázané na tvůj účet. A protože jsme manželé a máme společný rozpočet, mám právo vědět, kam odcházejí peníze. Zvlášť když za dva měsíce nastupuji na mateřskou a budeme vycházet jen z jednoho platu.“
Vstal a začal přecházet po místnosti.
„Nemohla ses mě zeptat?“ snažil se držet hlas při zemi. „Prostě jsi rozhodla sama. To ti přijde normální?“
„Normální mi nepřijde, že jsme přišli o stovky tisíc korun a ty sis toho skoro nevšiml,“ odpověděla klidně, ale pevně. „Kolikrát jsem tě prosila, abys s maminkou promluvil? Když si koupila kožich za padesát tisíc z naší karty, řekl jsi, že je ti trapné něco namítat. Když Johana splácela mikropůjčky z tvého účtu, omlouval jsi ji těžkým obdobím. Připomínala jsem ti, že máme hypotéku, auto na leasing a čekáme dítě. Ty jsi jen mávl rukou.“
Zastavil se. V jejím pohledu bylo něco, co dosud neznal – odhodlání.
„Takže teď budeš všechno řídit ty?“ utrousil.
„Ne. Jen nedovolím, aby nás někdo využíval,“ odpověděla tiše. „Za posledních šest měsíců utratily dvě stě padesát tisíc korun. Za rok půl milionu. My přitom splácíme byt, spoříme na vybavení pro dítě. Opravdu chceš dál financovat jejich životní styl?“
Ta čísla v něm rezonovala. Posadil se zpátky na postel a skryl obličej v dlaních.
„Měla jsi mě varovat,“ zamumlal.
„Varovala jsem tě mnohokrát,“ odpověděla a sáhla po telefonu. „Teď už je to jen důsledek.“
„Máma říkala, že přijede,“ povzdechl si.
„Ať přijede. Řeknu jí to do očí.“
Podíval se na hodiny – půl sedmé. Práce, povinnosti, běžný den. Jenže uvnitř něj bylo těžko.
„Udělám kávu,“ řekl.
„Udělám ji já. Ty přemýšlej,“ odpověděla a odešla do kuchyně.
Zůstal sedět a zvedl telefon. Deset nepřečtených zpráv. Od Marie Novákové i od Johany. Výčitky, obvinění, slova o zradě. Rychle displej zhasl.
V koupelně se na sebe podíval do zrcadla. Neoholený, unavený, s kruhy pod očima. Připadal si jako mezi dvěma mlýnskými kameny.
V kuchyni voněla čerstvá káva. Petra stála u sporáku, obrátila se a kývla na židli. Posadil se. V tichu bylo slyšet jen bublání v džezvě.
Držel hrnek, ale nepil. Díval se na světle růžovou skvrnu od marmelády na ubrusu.
„Myslíš si, že jsem neměl právo dát mámě kartu?“ zeptal se.
„Máš právo nakládat se svými penězi,“ odpověděla klidně. „Ale když jsou to peníze společné, mám právo vědět, kam mizí. Teď obzvlášť.“
Položila ruku na břicho. Ten nenápadný pohyb mu připomněl, o co jde.
„Měli jsme to řešit spolu,“ řekl.
„Řešili jsme to. Ty jsi jen nic neudělal.“
Přinesla tablet a otevřela bankovní aplikaci.
„Podívej se.“
Listoval výpisem. Šperky za patnáct tisíc – údajně na léky. Mikropůjčky téměř padesát tisíc. Televize za devadesát. Restaurace, kosmetika, dárky.
„Tohle všechno…“ vydechl.
„Ano. A to je jen část,“ přikývla. „Spoříme třicet tisíc měsíčně. Dva roky. A oni utratili téměř stejnou částku.“
Seděla naproti němu, prsty pevně sevřené kolem hrnku.
„Jsem unavená,“ řekla. „Unavená z toho, že musím být ta rozumná. Že snáším urážky a mlčím. Čekám tvé dítě. Chci jistotu.“
„Já je přece nenechávám…“
„Necháváš. Každým ‚je mi trapné‘.“
Odložil tablet. Uvědomil si, že spoustu věcí věděl, ale vytěsnil je.
„Co chceš, abych udělal?“
„Zavolej mamince. Vysvětli jí to. Stanov hranice. Pokud to neuděláš ty, udělám to já.“
„Bude křičet.“
„Možná. Ale ty už nejsi malý kluk.“
Ta věta ho zasáhla. Uvědomil si, že strach z matčina hněvu ho provází celý život.
„Změnila ses,“ řekl tiše.
„Stanu se matkou,“ odpověděla. „A chráním svou rodinu.“
Sedla si zpět, napila se studené kávy a chvíli mlčela.
„Víš, co je na tom nejhorší…“ začala a její hlas se lehce zachvěl, jako by se chystala vyslovit něco, co dosud držela hluboko v sobě.