„Ivano, ty jsi ten polévkový vývar zase přesolila!“ pronesl podrážděně Zdeněk Čermák a s otráveným výrazem odstrčil talíř dál od sebe. „Kolikrát ti mám opakovat, že slané jídlo jíst nemůžu?“
Ivana Čermáková beze slova talíř sebrala a odnesla ho zpátky do kuchyně. Dolila do něj horkou vodu, ochutnala a v duchu si pomyslela, že chuť byla úplně v pořádku. Nahlas ale nic neřekla. Už dávno věděla, že odporovat nemá smysl.
„A to není všechno,“ pokračoval Zdeněk ve chvíli, kdy se vrátila ke stolu. „V poslední době jsi hrozně polevila. Podívej se na sebe – vlasy neupravené, celý den chodíš v županu. A večeře má být hotová v osm, ne až v devět!“
Čtrnáctiletá Nela Moudrýová zvedla oči od mobilu.
„Tati, mamka byla celý den v práci a pak ještě jela nakupovat…“
„Do hovoru dospělých se nepleť!“ skočil jí do řeči ostře Zdeněk. „A ten telefon dej pryč ze stolu!“
Nela provinile pohlédla na maminku a mobil rychle schovala. Ivana ji jemně pohladila po vlasech, jako by jí chtěla beze slov říct, ať si to nebere k srdci.
Když bylo po večeři a Nela odešla do pokoje psát úkoly, Ivana zůstala v kuchyni uklízet. Zdeněk se mezitím usadil do křesla v obýváku s notebookem na klíně. Pracoval z domova jako programátor a večery často trávil u obrazovky.
„Ivano!“ zavolal na ni. „Uvař mi čaj.“
Připravila čaj, položila ho na tác spolu se sušenkami a odnesla mu ho.
„Zapomněla jsi cukr,“ zamumlal, aniž by se na ni podíval.
Vrátila se tedy ještě pro cukřenku. Když se objevila znovu, měl už další výhradu.
„Proč zase kupuješ ty nejlevnější sáčky? Vždyť jsem ti říkal, že chci sypaný čaj.“
„Ten je dvakrát dražší,“ odpověděla tiše.
„A co má být?“ odsekl. „Vydělávám přece já. Budeme šetřit zrovna na čaji?“
„Nešetřím, jen…“
„Jen neumíš hospodařit,“ přerušil ji. „Podívej se třeba na Alenu Rychlýovou. Ta je pořádná ženská. Doma má naklizeno, manžela umí dobře nakrmit a sama vypadá vždycky upraveně.“
Ivana sevřela rty. Zdeněk ji s oblibou srovnával s jinými ženami – a nikdy to pro ni nekončilo lichotivě.
„Alena nechodí do práce,“ odvážila se namítnout. „Je doma.“
„A ty bys chtěla taky?“ ušklíbl se. „Na můj plat? To ti rovnou říkám, že bych to neutáhl.“
Ta slova bolela. Ivana pracovala jako zdravotní sestra na poliklinice, peněz neměla nazbyt, ale do rodinného rozpočtu přispívala poctivě.
„Já doma sedět nechci,“ řekla klidně. „Moje práce mě naplňuje.“
„Tomu říkáš práce?“ zasmál se pohrdavě. „Utírat zadky starým lidem?“
Ivana ucítila, jak se jí stáhl krk. Zdeněk přesně věděl, kam mířit, aby zasáhl.
Podobně to vypadalo den co den. Ráno mu vadila snídaně, večer večeře, jindy její oblečení nebo prach na polici. Vždycky si našel něco, co mohl vytknout.
„Proč jsou vejce natvrdo? Víš přece, že je mám rád naměkko!“
„Včera jsi říkal, že naměkko nechutnají.“
„Nevymýšlej si, nic takového jsem neřekl!“
Nebo jindy:
„Košili jsi vyžehlila špatně. Vidíš ten křivý záhyb?“
„Mně připadá rovný.“
„Tobě se toho zdá… Přežehli to.“
Ivana mlčky vzala košili a udělala ji znovu, přestože věděla, že výtka byla zbytečná.
Nejhůř na tom byla Nela. Zdeněk měl pocit, že dcera se neučí dostatečně, tráví příliš času s kamarádkami a málo pomáhá doma.
„Zase trojka z matematiky!“ rozčiloval se nad elektronickou žákovskou. „Normální rodiče mají děti, co nosí čtyřky a pětky!“
„Snažím se,“ bránila se Nela. „Matematika mi prostě nejde.“
„Ne že nejde, ty jsi líná! Pořád jen civíš do telefonu!“
„Zdeňku, nekřič na ni,“ zastala se jí Ivana. „Opravdu se snaží.“
„Ty jsi ji rozmazlila,“ otočil se k ní ostře Zdeněk a v jeho hlase zaznívala další výčitka, která visela ve vzduchu a slibovala, že tenhle rozhovor zdaleka nekončí.