„…a ty jí to ještě dovoluješ! A pak se divíš, jak to dopadá!“ vyjel Zdeněk znovu podrážděně.
„Jaký výsledek máš pořád na mysli?“ oponovala Ivana klidněji, než se cítila. „Známky má přece úplně normální.“
„Normální?“ vybuchl. „Pro dceru programátora jsou trojky v pořádku? To myslíš vážně?“
Ivana už dál nic neříkala. Dobře věděla, že jakýkoli odpor by jen rozdmýchal další hádku. Mlčení bylo tentokrát jedinou obranou.
Jednoho odpoledne se však situace vyhrotila jinak. Nela přišla domů uplakaná, s očima červenýma od slz.
„Co se stalo?“ vyděsila se Ivana a hned ji objala.
„Pohádala jsem se s Alenou,“ vzlykala dcera. „Řekla mi, že mě táta nemá rád… a že se s tebou brzy rozvede.“
Ivaně se sevřelo srdce. Takže si toho všimli i děti. Myšlenka, kterou si dosud zakazovala připustit, se jí zaryla hluboko do mysli.
„To jsou hlouposti,“ snažila se dceru uklidnit, i když sama cítila nejistotu. „Alena jen žárlí. Její rodiče se rozvedli a ona to promítá do všech ostatních.“
„A vážně je to nesmysl?“ zeptala se Nela tiše a nedůvěřivě.
„Ano, zlato,“ zalhala Ivana s jemným úsměvem. „Táta je jen hodně unavený z práce, proto je někdy protivný.“
Jenže v duchu už si tak jistá nebyla.
Zlom přišel na Ivaniny narozeniny. Bylo jí čtyřicet dva.
Zdeněk odešel ráno jako obvykle, bez přání, bez slova. Nela jí alespoň dala vlastnoručně vyrobené přáníčko a pusu na tvář.
„Mami, táta ti chystá dárek?“ zeptala se s nadějí.
„Asi ano,“ odpověděla Ivana, i když v jejím hlase zazněly pochybnosti.
Večer však bylo jasno. Žádné květiny, žádné překvapení. Zdeněk se najedl, zapnul počítač a den jejího narození mu zcela vypadl z mysli.
„Zdeňku,“ ozvala se potichu, „dnes mám narozeniny.“
„Jo… jasně,“ zamumlal nepřítomně. „Všechno nejlepší. Promiň, mám hrozně moc práce.“
A tím to skončilo. Ivana ucítila, jak se v ní cosi definitivně láme.
Tu noc nemohla usnout. Přemítala o svém životě, o tom, jak se se Zdeňkem poznali před patnácti lety. Tehdy byl pozorný, laskavý, plný zájmu. Kam se ten muž poděl? Kdy se z ní stala samozřejmost, kus nábytku v bytě?
A nebyla část viny i na ní? Nezvykla si až příliš ustupovat, mlčet a tolerovat chování, které jí ubližovalo?
Druhý den se objednala k psycholožce. Mladá žena ji vyslechla a bez váhání pojmenovala problém.
„Jedná se o klasický případ emočního zneužívání. Váš manžel vás systematicky shazuje a narušuje vaši sebehodnotu.“
„Ale nikdy mě neuhodil,“ namítla Ivana.
„Násilí nemusí být fyzické,“ vysvětlila terapeutka. „Psychický tlak je stejně destruktivní.“
„Co mám tedy dělat?“
„Začněte tím, že si nastavíte jasné hranice. Přestaňte snášet neúctu. A pokud se nic nezmění, budete muset zvážit razantnější kroky.“
Ivana se začala měnit pomalu. Nejprve přestala omlouvat každou maličkost. Pak se naučila reagovat.
„Polévka je přesolená,“ poznamenal Zdeněk u večeře.
„Mně chutná,“ odpověděla klidně. „Když se ti nelíbí, nemusíš ji jíst.“
Zdeněk na ni překvapeně pohlédl, ale mlčel.
Jindy zase utrousil: „Zase jsi koupila levné potraviny. Ten sýr je příšerný.“
„Jestli chceš dražší, nakupuj si sám,“ pronesla bez emocí.
„Co to s tebou je?“ zamračil se.
„Nic zvláštního. Jen už mám dost neustálých výtek.“
Zdeněk nebyl na odpor zvyklý. Začal tlačit ještě víc.
„Začínáš být drzá,“ obvinil ji. „Zapomněla jsi, kdo je tady pánem domu?“
„A kdo to je?“ zeptala se klidně.
„Já! Já vydělávám, já živím rodinu!“
„A já snad nic nedělám? Jen ležím na gauči?“
„Vyděláváš drobné! Bez mé výplaty bychom skončili na ulici!“
„Takže peníze dávají právo ponižovat?“ podívala se mu přímo do očí. „Zajímavá úvaha.“
„Já tě nepokořuju,“ bránil se. „Jen chci pořádek v…“
Jeho věta zůstala viset ve vzduchu a napětí mezi nimi houstlo tak, že bylo jasné, že další rozhovor už se nebude dát vzít zpět.