…v domě!
„Pořádek je jedna věc,“ pokračovala Ivana pevným hlasem, „ale neustálé shazování a rýpání je něco úplně jiného.“
Zdeňka Čermáka dráždilo čím dál víc, že se Nela Moudrýová začala stavět na stranu matky. Dřív mlčela, teď už ne.
„Tati, nekřič na mamku,“ ozvala se jednou u večeře opatrně, ale zřetelně.
„Do toho se nemíchej!“ vyjel po ní Zdeněk ostře.
„Je to i moje věc,“ odpověděla Nela překvapivě klidně a rozhodně. „Maminka je hodná. Ty jí ubližuješ.“
„Komu že ubližuju?“ rozčílil se. „Vždyť já pro tuhle rodinu dřu od rána do večera!“
„Nikdo po tobě nechtěl, abys se obětoval,“ vstoupila do toho Ivana. „Chtěli jsme jen obyčejný respekt.“
Hádky se postupně staly každodenní rutinou. Zdeněk nechápal, co se s manželkou a dcerou stalo. Dřív sklopily oči a mlčely, teď mu odporovaly při každé příležitosti.
„Vy jste se snad domluvily proti mně, ne?“ utrousil jednou s podezřením.
„My jsme se jen přestaly smiřovat s tvou hrubostí,“ odpověděla Ivana bez zaváhání.
„Jakou hrubostí? Kde prosím tě?“ nechápal.
„Zamysli se, jak s námi mluvíš,“ řekla tiše. „Jako bychom byly služky, ne rodina.“
„Nesmysl! Chci jen, aby to tu fungovalo!“
„A my chceme, aby se tu dalo dýchat bez strachu,“ oponovala.
Vyvrcholení přišlo asi po měsíci. Zdeněk dorazil domů podrážděný, v práci se mu nedařilo.
„Kde je večeře?“ zavrčel sotva sundal boty.
„Dodělává se,“ odpověděla Ivana z kuchyně.
„Ještě jak dlouho?“
„Deset minut.“
„Deset?! Umírám hlady a ona si klidně řekne deset minut!“
„Nekřič. Jídlo se neuvaří lusknutím prstů.“
„To jsi byla celý den doma? Nemohlas to nachystat dřív?“
„Byla jsem v práci. Přišla jsem před hodinou.“
„Jo jasně, tvoje práce,“ ušklíbl se. „Povídáš si tam s lidmi a doma je bordel!“
„Dost!“ vybuchla Ivana. „Už mám plné zuby tvých výčitek. Jestli máš hlad, uvař si sám!“
„Prosím?“ zůstal stát jako opařený.
„Slyšel jsi dobře. Nejsem tvoje služka.“
„Jsi moje žena!“
„Manželka, ne otrokyně!“ zvýšila hlas. „Taky pracuju, taky jsem unavená. A po návratu ještě vařím, uklízím a starám se o všechno!“
„To je tvoje povinnost!“
„A tvoje jaká? Jen vydělávat? Pomoc doma, zájem, podpora – to se tě netýká?“
„Dělám toho dost!“
„Co přesně?“ zkřížila ruce na prsou. „Řekni mi, co kromě práce pro rodinu děláš.“
Zdeněk otevřel ústa, ale odpověď nepřišla.
„Právě,“ uzavřela Ivana. „Tak poslouchej. Už si nenechám líbit, jak se ke mně chováš. Buď to změníš, nebo budeme žít každý zvlášť.“
„Vyhrožuješ mi?“
„Varuju tě.“
Zdeněk byl přesvědčený, že jen blafuje. Pokračoval ve starých kolejích. Ivana však začala důsledně bránit své hranice.
„Proč nemám vyžehlenou košili?“ ptal se ráno.
„Protože jsem byla unavená.“
„A kdy ji vyžehlíš?“
„Nevím. Možná večer.“
„A co si mám vzít dneska?“
„To je na tobě.“
„Co bude k večeři?“ zeptal se později.
„Těstoviny s párkem.“
„Zase? Už lezou krkem!“
„Tak si uvař něco jiného.“
„Já to neumím!“
„Naučíš se. Já to taky kdysi neuměla.“
Poslední kapkou byl další konflikt kvůli Nele. Přinesla ze školy dvojku z češtiny, ale Zdeněk se mračil.
„Dvojka? Mohla to být jednička!“
„Snažila jsem se,“ hlesla Nela.
„Málo! Musíš přidat!“
„Nech ji být,“ ozvala se Ivana. „Je to dobrá známka.“
„Nemíchej se! Je to moje dcera!“
„A taky moje,“ odpověděla ostře. „A nedovolím ti ji deptat.“
„Já ji vychovávám!“
„Ty ji ponižuješ,“ řekla Ivana chvějícím se hlasem. „Úplně stejně jako mě.“