Nela se rozplakala a bez jediného slova utekla do svého pokoje. Dveře za ní tiše zapadly.
„Tak vidíš, čeho jsi dosáhl?“ pronesla Ivana Čermáková tlumeně, ale s výčitkou, která bolela víc než křik.
„Já?“ ohradil se Zdeněk Čermák. „To ty ji rozmazluješ a pak se divíš!“
„Já ji mám ráda a snažím se jí dodat odvahu,“ odpověděla klidně, i když se jí třásl hlas. „Ty jen hledáš chyby a kladeš nároky, které ji drtí.“
„Protože chci, aby z ní vyrostl slušný člověk!“
„Slušný podle tebe?“ vyjela Ivana. „Se strachem z autorit a pocitem, že nikdy není dost dobrá?“
Té noci se v ní cosi definitivně zlomilo. Už žádné další vysvětlování, žádné kompromisy. Hned ráno zamířila za právníkem.
„Chci podat žádost o rozvod,“ řekla bez okolků.
„Můžete uvést důvody?“ zajímal se muž za stolem.
„Manžel mě fyzicky nenapadá,“ upřesnila. „Ale dlouhodobě mě i dceru psychicky dusí. Už to nezvládám.“
„Rozumím. Máte dítě?“
„Dceru. Je jí čtrnáct.“
„A s kým chce zůstat?“
„Se mnou. Je to její rozhodnutí.“
„V tom případě nepředpokládám komplikace. Sepíšeme návrh.“
Když Zdeněk obdržel soudní obsílku, zůstal stát jako opařený.
„To myslíš vážně?“ zeptal se Ivany. „Opravdu ses rozhodla pro rozvod?“
„Ano.“
„Kvůli čemu? Kvůli pár hádkám?“
„Nejde o hádky,“ zavrtěla hlavou. „Jde o neúctu. Ke mně i k Nele.“
„Ale prosím tě, já si tě vážím!“
Ivana se na něj zadívala. „Víš, jakou mám ráda barvu? Jakou knihu? Jaký film?“
Mlčel.
„A můj sen? Co bych si přála?“
„Teď… teď si nevzpomenu,“ zamumlal.
„Protože tě to nikdy nezajímalo,“ řekla tiše. „Nevidíš ve mně člověka, jen někoho, kdo má fungovat.“
„Ale já tě miluju!“
„Miluješ mě, nebo pohodlí, které ti poskytuju?“
Zdeněk nenašel odpověď.
„Tak vidíš,“ dodala smutně. „Nemiluješ mě. Miluješ svůj klid.“
Ještě několik dní se snažil ji přemluvit. Sliboval změnu, lepší chování, nový začátek.
„Je pozdě,“ odpovídala pokaždé stejně. „Už nevěřím slovům.“
„Mohli bychom to aspoň zkusit!“
„Jsem unavená z věčného zkoušení. Chci žít, ne jen přežívat.“
„A Nela? Vyrůstat bez otce?“
„Zeptej se jí, proč chce zůstat se mnou.“
Soudní jednání bylo krátké. Zdeněk nekladl odpor, chápal marnost.
„Manželství se rozvádí,“ rozhodla soudkyně. „Nezletilá zůstává v péči matky.“
Po jednání se Zdeněk zastavil u Ivany.
„A co teď?“ zeptal se nejistě.
„Teď bude klid,“ odpověděla. „A ty si možná najdeš někoho, kdo ti bude vyhovovat.“
„A když ne?“
„Pak se třeba naučíš vážit si druhých.“
O půl roku později se potkali v obchodě. Zdeněk vypadal unaveně, zestárl.
„Ahoj,“ pozdravil.
„Ahoj.“
„Jak se máte? A Nela?“
„Dobře. Je sebevědomější. Ve škole se zlepšila.“
Přikývl. „A ty?“
„Zvykám si na samotu,“ přiznal. „Chybí mi rodina.“
„Můžeš si ji znovu vytvořit.“
„Snažil jsem se. Ale žádná není tak… poddajná.“
Ivana se usmála. „Možná není problém v nich. Možná je čas přijímat lidi takové, jací jsou.“
Zdeněk si povzdechl. „Asi máš pravdu. Jen jsem na to přišel pozdě.“
„Lepší pozdě než nikdy,“ odpověděla a odešla.
Zůstal stát mezi regály, obklopený tichem a myšlenkami na to, jak snadno lze přijít o to nejcennější, když si člověk neváží toho, co má.