Takový Nový rok si Veronika Moravecová pamatovala už navždy. Když se k němu později vracela v myšlenkách, nepřipomínal jí radostný svátek, ale spíš krutou a temnou pohádku, ve které nehrála roli Popelky. Byla tam jen jako nepotřebná, zaprášená věc, na kterou se zapomnělo při úklidu a která všem překáží.
Slavilo se tradičně u Mileny Horákové. Stůl byl prostřený s okázalou pečlivostí, prohýbal se pod vahou salátů, chlebíčků a mis plných jídla. Tohle tchyně vždycky uměla. A Veronika také – pobíhala mezi kuchyní a obývákem, nosila talíře, umývala nádobí, usmívala se a předstírala nadšení z bramborového salátu, i když už měla těchto rodinných sešlostí plné zuby až někde u krku.
Ondřej Šimon, její manžel, seděl spokojeně a rozvaleně. Co by mu taky chybělo? Teplo, světlo, maminka nablízku, hezká žena po boku, dcera hned vedle. Dokonalý obrázek rodinné idyly. To, že jeho matka probodává Veroniku pohledem plným jedu, a že ona sama sedí u stolu jako u zkoušky, kterou nesmí pokazit, mu zůstávalo naprosto skryté. Zdálo se, že jeho zrak je nastavený výhradně na režim „vidím jen to hezké“.
Pak přišla ta chvíle. Odbíjení půlnoci utichlo, šampaňské bylo dopité a Milena Horáková, zářící spokojeností jako naleštěný měděný hrnec, se chopila slova a zahájila rozdávání dárků.
„Tak, moje děti,“ spustila hlasem, který se nesl celým bytem. „Přeju vám štěstí a hlavně zdraví. A bez dárků by to přece nešlo.“
Začala u Ondřeje. Dostal drahé hodinky. „Ty jsi přece hlava rodiny, Ondříčku. Musíš vypadat reprezentativně.“ Ondřej se rozzářil, vstal a matku políbil na tvář.
Pak přišla řada na staršího syna a jeho ženu. Markéta Zemanová, dokonalá snacha, obdržela zlaté náušnice. „Ty nejsi jen snacha, ty jsi moje dcera,“ rozplývala se Milena. „Krev není voda.“ Objala Markétu s takovou láskou, až Veroniku nepříjemně bodlo někde u srdce.
Eliška Procházková dostala obrovskou krabici lega a byla nadšením bez sebe.
Veronika čekala. Stála opodál, usmívala se, ruce lehce sepnuté. Ondřejovi koupila holicí sadu, po které mluvil už měsíce. Pro tchyni vybrala drahý vyšívaný ubrus, přesně ten, který si Milena už dlouho přála.
Když byly všechny balíčky rozdány, Milena Horáková se náhle zarazila. V místnosti se rozhostilo ticho a všechny pohledy se stočily k ní. Pomalu se otočila k Veronice. V jejích očích nebyla ani stopa sváteční nálady, jen chlad.
„Veroniko? Stojíš tu jak hlídač,“ pronesla s posměškem. „Copak? Čekáš něco?“
Veronika se snažila zachovat klid.
„Samozřejmě, že čekám,“ vypravila ze sebe s nervózním smíchem.
A pak to přišlo. Milena odložila prázdnou skleničku, uhladila si vlasy a nahlas, aby to slyšel každý u stolu, prohlásila:
„Pro tebe žádné dárky nejsou. A nemáš na co čekat.“
Vzduch ztěžkl. Bylo slyšet i tiché praskání bublinek ve sklenkách. Ondřej se rozkašlal a tvářil se, že mu zaskočilo sousto.
Veronika měla pocit, jako by do ní někdo bodal nožem, znovu a znovu.
„Promiňte… já tomu asi nerozumím,“ zašeptala.
Milena si ten okamžik vychutnávala.
„Není co chápat,“ pokračovala klidně. „Ty pro mě nic neznamenáš. Jsi jen Ondřejova žena, nejsi rodina. Tenhle svátek je pro nás, pro ty, co patří k sobě. Markéta je moje dcera. Ty tu jen bydlíš. Nemám povinnost za tebe utrácet. Snacha není příbuzná.“
Ten zásah šel přímo na solar. Veronika ucítila, jak se jí sevřel hrudník a jak se jí bolest rozlévá celým tělem, zatímco si začínala uvědomovat, že se něco nenávratně zlomilo.