Tváře jí hořely, jako by jí někdo přiložil rozpálený kov k lícím. Slzy už se dávno tlačily nahoru, připravené vytrysknout, svíraly ji pod očima a ztěžovaly dech. Až teď se Ondřej Šimon konečně probral.
„Mami! Co to má znamenat?“ vyhrkl a pokusil se o nervózní smích, jako by celou scénu chtěl shodit na hloupý žert. „Zase to přeháníš, ne?“
„Já že přeháním?“ Milena Horáková se dotčeně našpulila. „A copak nemám pravdu? Ondřeji, snad se nestydíš za to, že říkám věci na rovinu?“
V tu chvíli se na něj Veronika Moravecová podívala. Byl bledý jako stěna. Nezvedl se ze židle, nepřisunul se k ní, nevzal ji za ruku. Neřekl ani jediné: Mami, omluv se, nebo odcházíme. Jen tam seděl shrbený, s prosebným výrazem upřeným na matku. Nehybnost. Přesně to slovo jí v té chvíli projelo hlavou – a okamžitě ho začala nenávidět.
Právě ten jeho pohled, ta ustrašená poddajnost, byla poslední kapka. Uvnitř Veroniky to prasklo. Jako když se přetrhne tenká gumička, která se napínala příliš dlouho a příliš tiše.
Narovnala se. Na rtech se jí objevil chladný, téměř kamenný úsměv. Otočila se přímo k Mileně Horákové a bez zaváhání promluvila:
„To je zajímavé, paní Horáková. Takže já, která připravovala tenhle stůl, drhla nádobí a koupila vám ubrus — mimochodem leží v předsíni na pohovce a nebyl vůbec levný — jsem nikdo? Ale ten ubrus je už rodina, chápu to správně?“
Tchyně zůstala jako opařená. Takovou odpověď od Veroniky nikdy neslyšela. Ondřej se konečně zvedl ze židle.
„Veroniko! Nech toho!“ zasyčel směrem k ní.
Nevěnovala mu jediný pohled.
„Říkáte, že nejsem pokrevní, a proto jsem vám cizí. Dobře. Zapamatuju si to. A teď mi dovolte říct, co z toho plyne.“
Postavila se ještě pevněji. Úsměv zmizel, zůstal jen ledový klid. Na Ondřeje se ani nepodívala; působil, jako by tam ani nebyl — jen kus nábytku u stolu.
„Takže jsem vám cizí, Mileno Horáková?“ její hlas byl tichý, ale ostrý, až z něj v uších zaznívalo prázdné sklo. „Nikdo? Výborně.“
Udělala několik kroků směrem k předsíni. Hosté seděli strnule, jako by zamrzli v čase. Markéta Zemanová, ta dokonalá dcera, dokonce přestala žvýkat lososa.
Veronika se vrátila s velkou, těžkou taškou, kterou přinesla před necelou půlhodinou. Uvnitř byl ten vysněný ubrus — pravé plátno, ruční výšivka, kus, který si Milena Horáková v obchodě obhlížela téměř celý rok. Luxusní věc. A zatraceně drahá.
Položila tašku doprostřed stolu.
„Tady ho máte. Váš ubrus,“ pronesla klidně. „Stál mě tři měsíční výplaty. Kupovala jsem ho pro blízkého člověka. Ale jestli jsem pro vás nikdo, pak je vám moje ‚nic‘ k ničemu.“
Milena Horáková konečně našla hlas. Celá se napjala, jako ježek připravený bodnout.
„Co to vyvádíš, Veroniko?! Jak si to dovoluješ…“
Nenechala ji domluvit. Prudkým trhnutím rozervala tašku — ostrý zvuk se rozlehl kuchyní — a vytáhla těžkou, sněhobílou látku.
„Dělám pořádek, Mileno Horáková,“ řekla chladně a zamířila ke koši u lednice, „abyste přesně věděla, jakou váhu mají vaše slova.“
Sevřela v rukou ten drahý kus látky, symbol všech svých snah stát se „jednou z rodiny“, a bez váhání ho hodila do koše, rovnou na zbytky a obaly.
„Tady,“ dodala tiše. „To je za to, že jsem nikdo. Cizí ubrus patří cizímu člověku.“