V místnosti se po jejích slovech rozhostilo podivné prázdno. Nebyl to klid, spíš dusivé ticho, které řezalo do uší. Milena Horáková zůstala stát u kuchyňské linky, ústa se jí bezhlučně otevírala a zavírala, jako by nemohla popadnout dech. Barva v obličeji se jí měnila před očima – z rudé přešla do nezdravě našedlé. Nešlo jen o vyhozený dárek. Byla to potupa, navíc před svědky, a k tomu drahá jako hřích.
Ondřej Šimon se konečně vzpamatoval. Vyskočil tak prudce, až převrhl židli.
„Veroniko! Zbláznila ses?!“ vyjel na ni a instinktivně ji chytil za zápěstí. „Vždyť… to stály peníze! Je to moje máma! Tohle se přece nedělá!“
Vytrhla se mu. Konečně nějaká reakce. Jenže místo aby se jí zastal, zlobil se na ni.
„Peněz si všímáš teď?“ opřela se do něj Veronika a ani na okamžik mu neuhnula pohledem. „Teď, kdy mi tady řekla, že jsem nikdo? Před všemi? A ty jsi mlčel, protože ses jí bál! Řešíš ubrus ve chvíli, kdy někdo veřejně ponižuje tvoji ženu, matku tvé dcery?“
Otočila se k Mileně Horákové, která už spustila teatrální nářek o tom, co se to vlastně děje.
„Teď máte šanci napravit, co jste pokazila,“ pronesla Veronika hlasem ostrým a pevným. Nebyla to prosba. Byl to verdikt.
Znovu se obrátila k manželovi. „Ondřeji. Máš přesně tři minuty. Já zatím obléknu Elišku. Ty půjdeš za svou matkou a řekneš jí: ‚Mami, chovala ses nepřijatelně. Urazila jsi mou ženu. Okamžitě se jí omluv. Pokud to neuděláš, odcházíme a do tohohle domu se už nikdy nevrátíme.‘“
Zvedla telefon a demonstrativně se podívala na displej. „Tři minuty. Ani o vteřinu víc. Když to nestihneš, zůstaneš tady. Se svou matkou. A já odejdu s naší dcerou jako ta nikdo, kterou ze mě udělala.“
Otočila se a bez jediného ohlédnutí zamířila do dětského pokoje.
Ty tři minuty se Ondřejovi táhly jako hodiny. Stál uprostřed obýváku, paralyzovaný, jako by se ocitl na křižovatce bez směrovek. Na jedné straně matka – její slzy, výčitky, celoživotní vliv. Na druhé Veronika – vztek, pravda a hrozba, která zněla až příliš reálně.
Nikdo z hostů nepromluvil. Jen jeho starší bratr Ladislav Moudrý utrousil polohlasem: „Tak tohle sis, Ondro, fakt vytáhl černého Petra.“
Milena Horáková vycítila váhání a okamžitě se na syna přisála. Popadla ho za rukáv a začala mu syčet do ucha: „Ani tě to nenapadne! Manipuluje s tebou! Chce rozbít rodinu, slyšíš?“
„Mami, dost!“ vytrhl se jí Ondřej. Podíval se ke dveřím, za nimiž byla Veronika s Eliškou. Znal ji. Když něco řekla tímhle tónem, nebyla to hra.
Dveře se otevřely. Veronika vyšla ven s dcerou oblečenou v kabátku. Eliška Procházková netušila, co se kolem ní odehrává, jen svírala v ruce pytlík s Legem.
Veronika neřekla ani slovo. Jen zvedla ruku a významně ukázala na hodinky. Čas vypršel.
Ondřej se nadechl a vykročil k matce. Otevřel ústa, aby vyslovil slova, která měla rozhodnout.
Veronika stála ve dveřích a pevně držela Elišku za ruku. Její pohled byl chladný, tvrdý, neproniknutelný. Mlčela, ale v tom tichu bylo jasně slyšet jediné: teď je řada na tobě.
Ondřej zůstal stát mezi matkou, která na něj tlačila slzami a hysterií, a manželkou, jež mlčela a tím říkala všechno. Vnímal odsudek v očích bratra i napětí, které svíralo hosty.
A právě v té chvíli se v něm cosi zlomilo. Ne bolestivě, ale očistně. Představil si, že Veronika opravdu odejde. Že zůstane tady, v tomhle dusném bytě, nasáklém manipulací a strachem, a ten obraz ho vyděsil víc než cokoliv, co mu kdy matka řekla.