…přesyceném manipulací a dusnem, tváří v tvář vlastní matce. A právě tahle představa ho vyděsila víc než jakákoli její výčitka nebo záchvat zlosti.
„Mami…“ Ondřej Šimon ustoupil o krok od Mileny Horákové.
„Nesmíš! Vždyť tě vydírá, synáčku!“ zasyčela a sevřela mu klopu saka, jako by se bála, že jí unikne.
Jenže Ondřej už její hlas nevnímal. Pohledem přelétl od Veroniky Moravecové zpátky k matce – a cosi v něm explodovalo.
„Dost!“ vyrazil ze sebe. „Řekl jsem DOST!“
Výkřik byl tak silný, že i Eliška Procházková sebou trhla. Hosté ztuhli a přitiskli se ke svým židlím. Milena Horáková konečně povolila sevření.
„Mám toho po krk!“ neřval jen hlasem, ale celým tělem, jako by ze sebe rval třicet let potlačovaného vzteku. „Tvých nekonečných výčitek! Neustálého srovnávání! Tvé dokonalé Markéty Zemanové! Pořád shazuješ mou ženu! MOJI ŽENU! A máš tu drzost tvrdit, že je nikdo?!“
Třásl se. Poprvé v životě se otevřeně postavil proti vlastní matce.
„Veroniku miluju! Porodila mi dceru! Ona je moje RODINA!“ hlas se mu zlomil, ale neustoupil. „Ne ty, mami. Ty jsi příbuzná, ano. Ale rodina jsme my tři – Veronika a Eliška. A už mám dost! Dost toho, že krev je pro tebe víc než lidskost! Volím svobodu!“
Přešel ke koši, popadl drahý ubrus, který Veronika předtím vyhodila, a bez váhání ho nacpal zpátky dovnitř.
„Má pravdu,“ řekl chladně a zadíval se na matku. „O ubrus ti nikdy nešlo. Tobě jde o moc. Chceš, abychom se tu před tebou plazili.“
Milena Horáková stála nehnutě, jako by zkameněla. Takovou reakci nečekala. Pečlivě budovaný systém se jí hroutil před očima.
Veronika ho sledovala. Nebyla v tom žádná škodolibost, jen šok a poprvé po dlouhé době i náznak naděje.
Ondřej k ní přistoupil, vzal její tvář do dlaní a pak se otočil ke гостům i k matce.
„Odcházíme. Já, Veronika a Eliška. Dokud se moje žena nedočká opravdové omluvy. Ne za ubrus, ale za to, že jsi ji nazvala nulou.“
Bez dalšího slova vzal Elišku do náruče.
„Pojď, lásko. Jdeme domů.“
Zabouchly se za nimi dveře. Veronika se zhluboka nadechla mrazivého novoročního vzduchu – připadal jí jako čistý kyslík. Z ramen jí spadl obrovský balvan jménem „musíš to vydržet“.
A Milena Horáková?
Jakmile byt osiřel, vydala podivný, bublavý zvuk a zhroutila se na zem. Ukázkový, léty nacvičený tah – mdloby.
Markéta Zemanová s Ladislavem Moudrým se k ní okamžitě seběhli. Ondřej a Veronika už mezitím seděli v taxíku.
Veronika se k manželovi přitiskla, on ji pevně objal.
„Ty… opravdu si myslíš, že jsem… důležitá?“ zašeptala nejistě.
Ondřej jí políbil temeno hlavy.
„Ne že bys byla důležitější,“ odpověděl tiše. „Ty jsi moje. A já tě nebránil. To byla moje největší chyba. Od dneška tě už nikomu nenechám ponižovat. Nikomu.“
Poprvé v životě se cítila skutečně v bezpečí. Ne díky slibům, ale skutkům. Věděla, že je čeká dlouhá cesta nastavování hranic, ale ten nejtěžší krok už udělali. Ona se neodmlčela – a on se postavil na její stranu.
A Milena Horáková? Ať si klidně poleží. Možná jí prospěje poznat, jaké to je ztratit kontrolu nad vlastní „pokrevní“ rodinou.