„Petro, pořád mi nejde do hlavy, proč tvoje tvarohové lívanečky pokaždé připomínají podrážku z vojenské kanady,“ pronesla Božena Benešová a štítivě šťouchla vidličkou do opečeného kolečka, zalitého poctivou domácí smetanou. „Šetříš tvarohem, nebo máš prostě ruce levé? Můj Pavlíček jako dítě jedl jen nadýchané, měkoučké.“
Beze slova jsem doprostřed stolu položila mističku s jahodovou marmeládou a pečlivě si utřela prsty do utěrky. V jedné velké logistické firmě pracuji jako seniorní auditorka. Živím se tím, že v na první pohled bezchybných výkazech vyhledávám nesrovnalosti. A už pátým rokem představovaly největší nesoulad mého života letní víkendy na mé vlastní chatě.
Božena Benešová, někdejší vedoucí pasového oddělení, byla zvyklá rozhodovat o cizích osudech i o tom, jak má vypadat hostina. Trůnila v čele mého stolu, na mé verandě, a rozebírala jídlo zaplacené z mé výplaty. Vedle ní její dcera, pětadvacetiletá Eliška Králová, znuděně projížděla telefon, zatímco její dva synové, sedmiletý a tříletý, systematicky rozdupávali moje pivoňky.
„Mami, nech toho, vždyť se v tom zbytečně vrtáš,“ ozval se můj muž Pavel Navrátil, aniž zvedl oči od tabletu. Pavel prodával autodíly a doma nejraději přepínal do režimu hadru na podlahu, jen aby se nemusel s nikým přít. „Jsou úplně normální. A hlavně zadarmo.“
„Přesně tak!“ vložil se do řeči Eliščin manžel Radek Malíř. Odsunul prázdný talíř a natáhl se pro třetí plátek salámu. „Dneska je život drahý jak čert. Ten taxikářský park mě jednou přivede na mizinu! Taxík je legální otročina. Platím jim nájem za Solaris, platím provizi. Oni si tam v Olomouci mastí kapsy na mých zádech!“
Tohle bývala moje oblíbená chvíle. Posadila jsem se na samý okraj židle, opřela si bradu o dlaň a na Radka se podívala s něžnou trpělivostí.
„Radku, agregátor si přece bere procenta za software, databázi zákazníků a nepřetržitý přísun zakázek. A v nájmu auta máš započítané opotřebení, servis i pojištění. Jestli chceš sto procent zisku, kup si vlastní vůz, vyřiď licenci, postav se k olomouckému nádraží a sháněj si cestující sám.“
Tohle jsou přece úplné základy hospodaření.
Radek zrudl až ke kořínkům vlasů. Sousto salámu mu očividně uvízlo někde na půli cesty a na okamžik vypadal, že se buď rozkašle, nebo vybuchne.
„Vy kancelářské krysy nemáte o skutečném životě ani ponětí!“ vyštěkl a prskl přitom přes stůl. „Sedíte si v těch svých kanclících, přehazujete papíry z hromádky na hromádku a v životě jste nezvedly nic těžšího než počítačovou myš!“
Pak se uraženě nafoukl a otočil se k oknu. Připomínal dotčeného holuba, kterému místo obvyklé drobenky chleba někdo zčistajasna nabídl hypotéku.
Eliška Králová protočila panenky a nenápadně kopla manžela pod stolem, aby držel jazyk za zuby a nepřipravil je o pohodlné bezplatné ubytování. Já se jen pousmála, vstala a odešla do domu pro papírové ubrousky.
Ten dům pro mě znamenal víc než jen střechu nad hlavou. Zdědila jsem ho po dědovi, ale všechno, co z něj bylo dnes, stálo moje úsilí, čas i prémie z práce. Zavedla jsem plyn, nechala udělat topení na zimu, vyměnila stará okna za velká panoramatická. Pavel Navrátil u toho všeho figuroval hlavně jako divák. Jeho příbuzní se však chovali, jako by šlo o jejich rodové sídlo. O jejich útočiště.
Došla jsem ke kuchyňskému oknu pootevřenému na větrání a natáhla se pro stojánek s ubrousky, který stál na parapetu. Vtom jsem ztuhla. Z verandy ke mně doléhaly tlumené hlasy.
„Mami, mírni se s ní trochu, nebo se ještě urazí,“ syčela Eliška. „Příští víkend sem přece chceme vzít Radkovy kamarády z taxislužby. Slíbili jsme grilování a jinde se sejít nemáme kde.“
„Prosím tě, kam by chodila,“ odfrkla pohrdavě Božena Benešová. „Šedá myš. Bez půvabu, bez šmrncu. Pavlíček si ji vzal jen ze soucitu, aby mu měl kdo vařit polévky. Ať si zvyká. Tady je aspoň dobrý vzduch, klukům to prospívá. Lednice je pořád plná. Prostě užitečná hlupačka, nic víc. Jen kdyby se konečně naučila vařit, protože to její jídlo se někdy nedá pozřít.“
„To sedí,“ zachichotala se švagrová. „No nic, vydržíme to. Hlavně nám nech ten pokoj nahoře. Je tam ortopedická matrace a z jejich gauče mě vždycky bolí záda.“
Stála jsem v kuchyni s ubrousky v ruce. Nezabolelo to. Ani mě to neurazilo. Jen se ve mně tiše přepnul vypínač. Kontrola skončila. Účty neseděly. Má dáti a dal se definitivně rozpadlo a uprostřed zůstala černá díra jejich bezmezné drzosti. Celé roky jsem jejich odpočinek dotovala vlastní trpělivostí.
Brala jsem to jako cenu za klid v rodině. Jenže to byla účetní chyba takového rozsahu, že mi ji už nikdo nemohl odpustit ani omluvit.
Ubrousky jsem pečlivě vrátila na místo, z malé skříňky vzala klíče od přístavku pro hosty, kde měli uložené tašky a kufry, a vyšla na verandu. Kráčelo se mi nezvykle lehce. Záda jsem měla rovná, hlavu klidnou.
„Pavle,“ oslovila jsem manžela vyrovnaným hlasem právě ve chvíli, kdy dojídal ten můj údajně příšerný tvarohový lívanec. „Nepřeparkovával jsi auto? Stojí pořád u brány?“
Zvedl ke mně oči s línou nechápavostí.
„U brány. Proč? Potřebuješ něco z obchodu?“
„Ne. Je čas, abyste si začali balit.“
Na verandu dopadlo ticho. V laciných románech by nejspíš cinkalo, tady bylo spíš husté a zmatené. Božena Benešová zůstala sedět s šálkem čaje napůl zvednutým k ústům.
„Jaké balit?“ zamračila se. „Je jedenáct dopoledne. Měli jsme zůstat do nedělního večera. Kluci chtěli ještě k řece.“
„Řeka se ruší. A grilování s Radkovými kamarády příští víkend taky,“ opřela jsem se ramenem o zárubeň a založila si ruce na prsou. „Boženo Benešová, vzala jsem si vaši kritiku k srdci. Moje lívance jsou tvrdé jako podrážka, matrace Elišce Králové ničí záda a já jsem, jak jste velmi přesně poznamenala, naprosto nemožná hospodyně. Nemohu vás dál vystavovat takovému utrpení v těchto otřesných podmínkách. Bezplatné rekreační zařízení U Pohodlné Husačky tímto končí provoz. Natrvalo.“
Eliška Králová vytřeštila oči tak, že připomínaly talířky pod marmeládu. Radek Malíř se zakuckal čajem.
„Petro, ty ses snad zbláznila!“ vyjekla tchyně a v obličeji jí naskočila temná červeň. „Co to meleš? My jsme rodina tvého manžela! Tohle je chalupa našeho Pavlíčka!“
Podívala jsem se na Pavla. Zaryl se do křesla tak hluboko, až skoro splynul s potahem.
„Pavle, vysvětli to mamince,“ požádala jsem ho tiše.
„Ehm… mami… no…“ zamečel můj statečný choť. „Ta chalupa je Petřina. Měla ji už před svatbou.“
„Paragraf třicet šest zákona o rodině České republiky, Boženo Benešová,“ pronesla jsem s úsměvem. „Majetek, který jednomu z manželů patřil ještě před uzavřením manželství, zůstává jeho výlučným vlastnictvím. Tento dům, tenhle pozemek, a dokonce i támhleten gril, který se teď pokouší zničit váš vnuk.“
— to všechno je moje. A teď vás žádám, abyste opustili můj pozemek. Na sbalení máte čtvrt hodiny.
„Ty… ty jedna drzá ženská!“ vyletěla Božena Benešová ze židle tak prudce, až převrhla hrnek. „My k tobě přijeli s otevřeným srdcem! Kdo by o tebe taky stál, nebýt našeho Pavla? Zůstaneš tady sama v téhle díře, jen se svými lejstry!“
„To riziko podstoupím,“ odtušila jsem a jen lehce pokrčila rameny. „Radku, Solaris už běží? Ať nám nenaskakuje čekání, Bolt nemá rád zdržování.“
Balili se beze slov, zato s pořádným rámusem. Tašky létaly sem a tam, Eliška Králová vztekle syčela mezi zuby, děti natahovaly, protože jim nikdo nedovolil dokončit likvidaci keřů. Radek Malíř se mě ještě pokusil probodnout pohrdavým pohledem, jenže v tom zakopl o práh a málem upustil igelitku nacpanou špinavým dětským oblečením.
Božena Benešová se u branky zastavila a otočila se. Čekala zřejmě, že se za nimi rozběhnu, začnu se omlouvat a vysvětlovat, že to byl jen záchvat ženské hysterie. Jenže já stála na zápraží, v dlaních svírala hrnek s dávno vychladlým čajem a klidně se dívala k borovicím.
„Moje noha sem už nikdy nevkročí!“ vyhlásila tchyně tím svým úřednickým, slavnostně přísným tónem, jakým kdysi nejspíš peskovala lidi na přepážce.
„Upřímně v to doufám, Boženo Benešová. Šťastnou cestu,“ přikývla jsem a spustila těžkou závoru na brance.
Pavel přešlapoval na verandě a provinile zíral do podlahy.
„Petro… no tak… Nepřehnala jsi to trochu? Máma brečí. Jak se s nimi teď máme bavit?“
Otočila jsem se k němu. Úsměv mi z tváře zmizel.
„Pavle, jestli se chceš vídat s maminkou a se sestrou, prosím. Nikdo ti v tom nebrání. Jezdi za nimi do města, vysedávej u nich na návštěvách, nakupuj jim jídlo. Ale v mém domě už nebudou lidé, kteří mi plivou za zády, zatímco se najedí za moje peníze. A pokud s tím máš problém, branka ještě není zamčená na klíč.“
Pavel polkl. Podíval se na zavřená vrata, za nimiž slábl zvuk odjíždějícího Solarisu, potom na mě. A pak šel umýt nádobí. Poprvé za pět let.
Já se usadila do proutěného křesla, natáhla nohy a zhluboka se nadechla vůně čerstvě posečené trávy. Na chalupě zavládl nezvyklý klid. A ten klid byl dokonalý. Žádné nesrovnalosti. Účetnictví života se konečně vyrovnalo.