„Je mi zle,“ vyhrkla Milena Horáková, prudce odstrčila židli, chytila se za pravý bok a druhou rukou si zakryla ústa, jako by se snažila potlačit nevolnost.
„Zase máš nějaký problém,“ odfrkl si její manžel Radovan Modrý, aniž by zvedl oči od talíře. Omeleta mizela pod jeho vidličkou překvapivě rychle. „Raději mi nalej kafe. Stěžovat si můžeš potom.“
„Tati, mně připadá, že je mamince vážně špatně,“ pokusila se zasáhnout Viktorie Matoušeková a vstala, aby šla ke kávovaru. V tom okamžiku Milena bolestí vykřikla, sevřela si břicho oběma rukama a zbledla tak, že jí z tváře zmizela veškerá barva. Na čele se jí objevily kapky potu.
„Mami, co se děje?“ zeptala se dcera vyděšeně. „Neměli bychom zavolat doktora?“
„To není nutné,“ zašeptala Milena a slabě zavrtěla hlavou. „Snad to přejde.“
„Vidíš? Říkal jsem, že přeháníš,“ prohodil Radovan lhostejně, dojedl poslední sousto a kouskem chleba setřel z talíře zbytky. „Tak kde je to kafe?“
Viktorie na kávu úplně zapomněla. Stála jako přimražená a sledovala matku, která se snažila bolest zvládnout silou vůle. Když Milena zasténala a doslova se zlomila v pase, dcera už to nevydržela a zavolala záchranku.
Přivolaný lékař, starší muž s klidným hlasem, Milenu důkladně vyšetřil.
„Byla jste už někdy v nemocnici s podobnými potížemi?“ ptal se a jemně poklepával na břicho.
„Ne, proč taky,“ odpověděla Milena přerývaně. „Myslela jsem, že je to jen zažívání.“
„Připravte se na hospitalizaci,“ uzavřel lékař, uklidil nástroje do brašny. „Obávám se, že operaci se pravděpodobně nevyhneme. V nemocnici vás vyšetří a rozhodnou definitivně.“
„To je opravdu nutné?“ vmísil se do hovoru Radovan ze dveří. „Nestačilo by léčení doma?“
„Pokud jste chirurg a plánujete zákrok provést v obýváku, prosím,“ odpověděl lékař s nepřehlédnutelným sarkasmem. Ten neunikl ani Mileně, ani jejímu manželovi.
Radovan si cosi zamumlal a odešel. Milena začala balit nejnutnější věci.
„Mami, jak dlouho tam budeš?“ zeptala se Viktorie tiše, očividně smutná.
„Netuším,“ povzdechla si Milena. „Neměla jsem v plánu onemocnět. Zkusím se ale vrátit co nejdřív. Třeba se obejdeme bez operace.“
„Jasně že obejdete,“ pronesl Radovan v předsíni, když ji vyprovázel. „A hlavně se tam zbytečně nezdržuj. Znám tě, začneš si vymýšlet nemoci, jen abys nemusela domů.“
„Kdy jsem něco takového udělala?“ vyhrkla Milena v šoku. Přitom právě ona byla zvyklá všechno zvládat sama. I s horečkou skoro čtyřicet stupňů lepila knedlíky, protože si manžel usmyslel, že je chce hned. Když ji jednou prudce ofouklo v zádech a sotva chodila, musela vytírat vodu v koupelně po prasklé trubce. Radovan měl říznutý prst a „nemohl“.
„Co když je tam infekce?“ odmítl tehdy pomoct. „Ještě dostanu otravu krve a umřu. Ne, udělej to sama.“
A tak to také udělala — se slzami v očích a bolestí při každém pohybu.
Tehdy se z institutu vrátila Viktorie, sebrala matce hadr, otci vynadala a zbytek vody uklidila sama.
„Jsi ještě dítě, takhle se s otcem nemluví,“ křičel na ni Radovan.
„Nekřič na ni,“ ozvala se Milena, i když sotva stála. „Má pravdu. Pořád si hledáš výmluvy.“
Teď Milena odjížděla do nemocnice, aniž by tušila, jak celý pobyt dopadne.
První den strávila odběry a vyšetřeními. Druhý den jí ošetřující lékař při vizitě, po nahlédnutí do dokumentace, sdělil, že zákrok je nevyhnutelný.
„Nebojte se, jde o běžnou operaci,“ uklidňoval ji, když si všiml strachu v jejích očích. „Všechno dopadne dobře.“
Milena vytočila číslo Radovana Modrého. V telefonu se však ozvalo jen chladné hlášení, že volaný účastník je mimo dosah signálu, a jí došlo, že na podporu bude muset zatím čekat.