Automatický hlas v telefonu jí oznámil, že volaný je momentálně nedostupný. Milena si tiše povzdechla a bez dalšího váhání vytočila číslo své dcery.
„Viki, kde je táta? Nemůžu se mu dovolat,“ ozvala se rozechvělým hlasem. Blížící se operace jí svírala žaludek a Viktorie to poznala hned.
„Je tady, kouká na televizi,“ odpověděla dcera a otočila se směrem do obýváku. „Tati!“ zvýšila hlas. „Máma tě shání!“
„No co zas?“ zaznělo z druhého konce linky podrážděné zamručení. „Haló.“
„Nakonec mi tu operaci opravdu udělají,“ řekla Milena. Tentokrát už v jejím hlase nebyl strach, spíš hořkost a vztek. Čekala aspoň náznak zájmu, kousek empatie.
„Tak gratuluju,“ odvětil Radovan lhostejně. „A co ode mě vlastně chceš?“ Jeho pozornost byla očividně jinde – na obrazovce se promenádovaly polonahé modelky.
„Postarej se doma o vaření, když je Viktorie ve škole,“ začala Milena klidně, ale důrazně rozdávat instrukce.
„Proč zrovna já?“ ohradil se Radovan. „Taky chodím do práce! Já přece nejsem žádná hospodyně.“
„Radovane, tohle myslím vážně,“ ztvrdl jí hlas tak, že ho donutil zpozornět. „Viki má zkouškové a potřebuje se soustředit. A ty bys občas mohl zvednout zadek ze židle.“
Když šlo o dceru, dokázala být Milena nekompromisní.
„No jo, dobře,“ zamumlal a bez rozloučení hovor ukončil.
Po zákroku potřebovala Milena klid a čas, aby se dala dohromady. Lékaři si ji nechali několik dní na pozorování. Radovan se za celou dobu ani jednou neozval, natož aby přišel na návštěvu. Zato Viktorie byla v nemocnici každý den, nosila mámě drobnosti podle lékařských doporučení a snažila se jí zlepšit náladu.
„Viki, vždyť tady jídlo mám,“ hubovala ji Milena s úsměvem. „Nemusíš mě rozmazlovat. A co škola? Kdy to všechno stíháš?“
„V pohodě, mami,“ mávla rukou dcera. „Já mám výdrž jak elektrárna.“ Nechtěla ji trápit pravdou – že se jí domů vlastně nechce. Otec byl čím dál pohodlnější, celé dny proseděl u televize nebo počítače. V hlavě se jí vybavila doba, kdy byla máma pryč.
„Viki, v kuchyni je hromada nádobí!“ vyštěkl na ni Radovan pokaždé, když se vrátila z univerzity. „Už nemáme ani čistý talíř. Ty tvoje řeči o škole mě nezajímají, domácnost se sama neudělá!“
„Darjo,“ hulákal z vedlejšího pokoje, „já nestíhám, mám práce nad hlavu. Hoď mi aspoň vařit knedlíky! Dělám na důležitém projektu!“
Viktorie se k němu potichu přiblížila a koutkem oka zahlédla, že onen „zásadní projekt“ je obyčejná počítačová hra. Jakmile si všiml její přítomnosti, rychle všechno zavřel a na monitoru se objevily tabulky a grafy. O to víc ji to rozčilovalo.
„Nemohl bys aspoň jednou zajít za mámou?“ zeptala se opatrně.
„A proč?“ podivil se. „Ty tam chodíš, ne? Nemusíme se tam cpát všichni. Ještě by si začala myslet, že je princezna. Leží tam už dost dlouho. Operace, prý!“ odfrkl si. „Vždyť by mohla být doma a polykat prášky.“
„Mně připadá, že teď plním jen tvoje rozmary já,“ vybuchla Viktorie. „Jak s tebou mohla tolik let vydržet?“
„Co si to dovoluješ?“ zamračil se Radovan. „Spratek bude poučovat otce? Nelíbí se ti tady? Dveře znáš! Všechno máš – jídlo, bydlení, studium…“
„Studuju sama,“ oponovala klidně, ale pevně. „Na státní náklady, jestli sis nevšiml. A odejít můžu kdykoliv. Jakmile si najdu práci, končím tady.“
„No jasně,“ uchechtl se posměšně Radovan, aniž tušil, že tahle slova v ní definitivně něco zlomila a že pokračování přijde dřív, než by čekal.