„Jen počkej,“ procedil ještě Radovan pohrdavě, „uvidíme, jak za týden přiletíš zpátky a budeš prosit, abys tu mohla zůstat. A dokud jsi pod mou střechou, dones mi kafe!“
Z tohohle výstupu se Viktorie rozhodla Mileně neříct ani slovo. Nemělo to smysl. Zbytečně by se rozrušila, a kdo ví – klidně by se mohla z nemocnice sebrat dřív, než by měla. To by situaci jen zhoršilo.
„A táta… ten má opravdu tolik práce, že za mnou nebyl ani jednou?“ zeptala se Milena během jednoho z dlouhých nemocničních dnů a ironicky se ušklíbla. „Nemusí se bát, nejsem infekční.“
„Sedí pořád u počítače,“ odpověděla dcera opatrně. Nebyla to úplná lež, ale pravdu taky neřekla celou.
„Víš,“ naklonila se Milena blíž a ztišila hlas, „ostatním ženám tu manželé chodí klidně i několikrát denně. Dokonce se mě ptali, jestli vůbec nějakého mám. Nikdo ho tu za celou dobu neviděl.“
„Možná by bylo lepší, kdyby ani nebyl,“ vyklouzlo Viktorie dřív, než se stačila zarazit. Okamžitě si skousla ret, ale bylo pozdě.
Milena zbystřila. „Tak povídej,“ řekla vážně. Viktorie v duchu zaklela sama sebe, jenže věděla, že matka se pravdy stejně dopídí. A tak jí musela otevřeně popsat, jak se Radovan doma chová, jaké scény dělá a jak se k nim oběma staví.
„Jak jsi s ním mohla tolik let vydržet?“ zeptala se nakonec Viktorie a pozorně sledovala matčinu tvář. Milena se zamyslela, pohled se jí zastřel, jako by v hlavě zvažovala něco zásadního.
„Víš co,“ usmála se po chvíli a jemně dceru pohladila po ruce, „odjeď na pár dní k babičce. Až se vrátím domů, bude potřeba udělat malou… prevenci.“
„A co ty? Jak to tam zvládneš sama?“ vykulila Viktorie oči. „Vždyť jeho nedonutíš ani vynést koš! Je mu úplně jedno, že existuje někdo jiný než on sám.“
„Aspoň uvidíme, jak moc rodinu skutečně potřebuje,“ odpověděla Milena tentokrát bez úsměvu. „A jestli se nic nezmění, přijdou na řadu razantnější kroky. Ty ale jeď k babičce ještě dnes. Řekneš mu, že máte povinnou výjezdní praxi.“
V nemocnici strávila Milena dohromady celý týden. Viktorie odjela k babičce tři dny před jejím propuštěním.
Když se Milena konečně vrátila domů, přivítal ji rozzuřený Radovan.
„Co to má znamenat?“ rozčiloval se sotva překročila práh. „Jaké výjezdní praxe? Přijdu domů a nikde ani manželka, ani dcera!“
„A to je nějaký problém?“ zasmála se chladně Milena. „Není tu nikdo, kdo by Jeho Veličenstvu obskakoval? Nemám teď náladu ti cokoliv vysvětlovat. Doktor mi jasně řekl: klid, žádné nervy a hodně odpočinku. Jinak se do nemocnice vrátím, a tentokrát možná na mnohem déle.“
Bez dalšího slova zamířila do ložnice, ustlala si postel, lehla si a otevřela knížku.
„Počkej, to jako vážně?“ zůstal Radovan stát v šoku ve dveřích. „Ty si tady budeš ležet? V kuchyni prázdno, doma ani drobek!“
„Ty snad špatně slyšíš?“ zvedla k němu oči přes okraj knihy. „Líný, hluchej sobec. Říkala jsem ti, že se nesmím rozčilovat. A domácí práce jsou očividně vysoce stresové – stačilo, abys byl pár dní sám, a už jsi na nervy. Běž se projít, vyvětrej si hlavu a cestou se stav v obchodě. Co chceš k večeři?“
„Plov,“ vyhrkl automaticky Radovan, stále ještě zaskočený.
„Dobře. Tak nakup všechno potřebné,“ řekla Milena klidně, rychle sepsala seznam do telefonu a odeslala mu ho. „Tenhle ale jíst nemůžu, jinak mám hned problém. Proto ještě jeden.“
Vzápětí mu přišla druhá zpráva. Radovan si oba seznamy prohlédl a zrudl.
„Copak jsem nějaký soumar?“ rozčílil se. „Vždyť to je půlka obchodu!“
„Tak ten první klidně vynech,“ pokrčila Milena rameny s naprostým klidem.