„Ten druhý ale vynechat nejde, Radovane,“ dodala Milena Horáková už vážnějším tónem. „Musím jíst pravidelně a normálně. Jakmile to podcením, je zle – místo domova mě čeká nemocniční pokoj.“
Radovan Modrý si pro sebe cosi zabručel, něco o tom, že snad nemá hladovět nebo přežívat na vařené brokolici, a s neochotným povzdechem za sebou zabouchl dveře. Do obchodu šel podrážděný a vracel se ještě hůř naladěný.
Když se po čase konečně objevil zpátky, byl celý zpocený a sotva popadal dech. „Tak. Všechno jsem přitáhl. Teď můžeš vařit,“ oznámil, jako by splnil nadlidský úkol.
Milena se ani nezvedla. „Nemůžu. Tah ve stehu bolí, bojím se, že se to znovu otevře.“ Mezitím už měla v mobilu otevřený recept na plov a bez velkých řečí mu ho přeposlala.
Radovan vybuchl. „To si děláš legraci? Já nejsem žádná kuchařka! Nikdy jsem to nedělal a ani s tím nezačnu.“
„Dobře, tak nezačínej,“ přikývla klidně. „Kupoval jsi chleba a máslo? Udělej si aspoň chleba se vším. To snad zvládneš.“ Položila si ruku na břicho. „Já se ale najíst musím. Už mi kručí v žaludku. Chceš si to poslechnout?“
„Nech toho!“ mávl rukou a rezignovaně se zeptal: „Tak co přesně mám s tou tvojí zeleninou dělat?“
I to mu Milena obratem poslala do zprávy. O dvě hodiny později před ní stála miska jemného zeleninového pyré a sklenice jablečného kompotu. Z kuchyně se navíc linula vůně plovu.
„Radovane, ty jsi normálně kulinářský talent,“ usmála se nadšeně po prvním soustu. „Tohle bych sama nezvládla.“
Tvářil se kysele, ale jen na oko. Uvnitř ho hřálo zadostiučinění. „Ani náhodou, ještě by si zvykla,“ krotill se v duchu. Milena si jeho rozpaků všimla, tentokrát však záměrně ubrala plyn.
Další ráno si teatrálně kýchla. „Pan doktor říkal, že se měsíc nesmím ohýbat. A tady je cítit prach. Chtělo by to pořádný úklid – sundat záclony, vyprat je, vytřít, vyklepat koberce.“
Radovan se ušklíbl. „Jasně. Nechal jsem se nachytat. Začalo to nákupem a skončí to rekonstrukcí.“
„Tak to udělám sama,“ prohlásila Milena, ztěžka vstala a namířila si to do koupelny. Napustila kýbl a hlasitě zasténala bolestí.
„Okamžitě ven,“ rozhodl Radovan a doslova ji vyvedl. „Ještě tak zůstat měsíc sám doma.“
S vítězoslavným úsměvem zamířila Milena ke kuchyni postavit vodu na čaj, zatímco Radovan se pustil do práce. Večer sotva stál na nohou, ale byt byl k nepoznání. Všude čisto, záclony voněly a koberce vypadaly jako nové.
„Dáš si čaj?“ zeptala se ho s pobaveným pohledem.
„Teď už bych nezvládl vůbec nic,“ zasténal.
„Opravdu?“ podivila se hraně. „Vždyť jsi tvrdil, že domácnost je hračka.“
„No… tvrdil,“ připustil neochotně.
„A to sis jen zkusil jeden den doma,“ pokračovala klidně. „Zkus si představit práci, pak nákupy, vaření, praní, úklid. Každý den. A do toho někdo lusknutím prstů čeká servis jako v restauraci. Pamatuješ, jak se dcera ptala, jak s tebou můžu žít? Doufala jsem, že ti to dojde samo. Teď už vím, že musím jinak.“
Od dneška si rozdělíme povinnosti napůl. A žádné povely mávnutím ruky. Mimochodem, ten čaj ti stejně přinesu. Dneska sis ho zasloužil.
„Jen čaj?“ zamumlal vyčerpaně.
„Zatím jen čaj,“ zasmála se Milena. „Zbytek necháme na jindy. Nerada bych, abys úplně padl.“