„Byt jsem přepsal na mámu a peníze jsem dal sestře!“ zachechtal se manžel ve chvíli, kdy podával návrh na rozvod.
Michaela Kratochvílová stála u okna a mlčky sledovala říjnové stromy, z jejichž větví vítr strhával poslední listí. Venku se táhl studený déšť, kapky pomalu stékaly po skle a rozmazávaly obrysy města. Uvnitř bytu však panovalo teplo a klid — výsledek mnohaleté práce, úsilí a odříkání. Každý kus nábytku, každá drobnost měla své místo a svůj příběh. Všechno bylo vybíráno s láskou. Byl to jejich společný přístav, domov, který si Michaela s Markem Planým pořídili před pěti lety, krátce po svatbě.
Nemovitost tehdy zapsali na oba. Zdálo se to samozřejmé a správné. Mladí lidé plní plánů, víry a představ o světlé budoucnosti. Michaela pracovala jako manažerka ve velké logistické společnosti, Marek byl zaměstnaný jako inženýr ve výrobním podniku. Spořili společně, radovali se z každého kroku, který je přibližoval k vlastnímu bydlení. Každá splátka, každá ušetřená koruna byla malým vítězstvím.
Jenže s přibývajícími roky se mezi nimi objevila trhlina. Ne drobná prasklina, ale hluboká propast, kterou systematicky a vytrvale rozšiřovala Markova matka, Jaroslava Matoušeková.
Ta si nikdy nenechala ujít příležitost připomenout synovi, že majetek má zůstat „v rodině“. A rodinou myslela výhradně pokrevní příbuzné. Snacha byla v jejích očích pouhou dočasnou součástí, někým, kdo se může kdykoli vytratit ze synova života.
„Marku, jen se nad tím zamysli,“ opakovala pokaždé, když je navštívila. „Co když se něco stane? Rozvod, nedej bože. Byt je napsaný na oba. Manželka si vezme polovinu. A ty ses nadřel celé roky, abys to jen tak odevzdal?“
Zpočátku Marek tyto řeči shazoval ze stolu. Michaela si všímala, jak se mu při matčiných monolozích stahuje čelo, jak se snaží téma uzavřít. Postupně se však něco posunulo. Jaroslava Matoušeková postupovala pomalu, ale vytrvale — jako voda, která neúnavně obrušuje kámen. Její slova se Markovi usazovala v hlavě a začala klíčit.
Michaela změny zaznamenala. Manžel byl odtažitější, méně sdílný. Dříve spolu řešili každou finanční otázku, teď se Marek podobným rozhovorům vyhýbal.
„Marku, měli bychom probrat, kolik dáme stranou na úpravu dětského pokoje,“ nadhodila jednoho večera.
„Teď ne,“ odsekl bez zájmu, aniž zvedl oči od telefonu. „Někdy jindy.“
Měli sedmiletého syna Víta Pražáka. Právě nastoupil do první třídy a Michaela mu chtěla vytvořit klidné místo na učení. Zároveň uvažovala o přihlášení na rozšířenou matematiku — chlapec byl bystrý a nadaný, jeho potenciál byl zřejmý.
To všechno ale vyžadovalo peníze. Michaela si každý měsíc pečlivě odkládala část výplaty. Šetřila trpělivě a tiše, vzdávala se drobných radostí. Nový podzimní kabát nahradil starý, setkání s kamarádkami v kavárně vystřídala večeře uvařená doma.
„Dáváš si taky něco stranou?“ zeptala se Marka.
„Jasně,“ ujistil ji. „Slíbil jsem to. Spoříme přece spolu.“
Věřila mu. Jak by nemohla? Žila s ním osm let. Vždy působil spolehlivě a zodpovědně — vlastnosti, kvůli nimž se do něj kdysi zamilovala.
Skutečnost však byla jiná.
Koncem září byl Marek nezvykle podrážděný. Často odcházel telefonovat do vedlejší místnosti, mluvil potichu, úsečně. Michaela se nesnažila odposlouchávat, přesto k ní občas doléhaly útržky vět.
„Mami, říkám ti, že to klapne… Ano, udělám to tak… Samozřejmě, že se to nedozví.“
Do Michaelina nitra se vkrádal neklid. Co se neměla dozvědět? O čem se Marek s Jaroslavou baví?
Jednoho večera se rozhodla zeptat přímo.
„Marku, jsme v pořádku? Připadáš mi poslední dobou jiný.“
„Všechno je normální,“ zamručel, aniž odtrhl pohled od notebooku. „Co tě to napadá?“
„Pořád si s mámou něco šeptáš. A celkově se chováš tajemně.“
„V práci je to teď složité. Náročný projekt. Nic víc. Nevymýšlej si problémy.“
Nechtěla tlačit. Možná měl skutečně pracovní potíže. Už dřív zažíval období, kdy byl vyčerpaný a protivný.
Jenže vnitřní hlas ji varoval, že důvod je jiný.
Zatímco Michaela pochybovala, Marek jednal. Tiše, systematicky a přesně podle plánu, který pro něj připravila Jaroslava Matoušeková.
Matka ho přesvědčila, že rozvod je jen otázkou času a že manželka si vezme polovinu bytu. Podle Jaroslavy to prý dělají všechny ženy — nejprve hrají roli milujících partnerek, a pak seberou, co se dá.
„Musíš se chránit,“ naléhala. „Přepiš byt na mě. Je to jen dočasné. Až se situace uklidní, všechno ti vrátím. Takhle budeš v bezpečí.“
„A když na to Michaela přijde?“ váhal Marek.
„Jak by přišla? Nic jí neřekneš. Všechno zařídíš potichu. A kdyby náhodou, vždycky můžeš tvrdit, že šlo o ochranu majetku.“
Nakonec ustoupil. Autorita matky byla silnější než jeho pochybnosti. Věděla, kam zatlačit — připomněla mu, že pro něj celý život dřela, že jí vždy naslouchal a že jedině ona mu přeje dobro.
Na začátku října Marek sepsal darovací smlouvu. Oficiálně byl potřeba i souhlas druhého spoluvlastníka, tedy Michaely. Marek si však našel cestu, jak tuto překážku obejít. Známý notář Jaroslavy pomohl s vyřízením formalit. Marek padělal manželčin podpis a dokumenty byly bez problémů zaregistrovány.
Byt tak přešel do vlastnictví Jaroslavy Matoušekové.
Dalším krokem byly úspory. Michaela měla vlastní účet, ke kterému Marek přístup neměl. Existoval ale i společný účet, určený na větší výdaje. Ležela na něm značná částka — výsledek několikaletého spoření.
Marek vybral všechno. Během jediného dne, zatímco byla Michaela v práci. Bez váhání zašel do banky a odnesl peníze v hotovosti.
Celou sumu pak předal své sestře Andree Míkaové.
Andrea žila v jiném městě a dlouhodobě snila o vlastním podnikání. Jednou kosmetický salon, podruhé květinářství, jindy zase něco úplně jiného. Nápady se měnily, nedostatek peněz zůstával.
„Andreo, vezmi si to,“ řekl Marek a podal jí obálku. „Rozjeď konečně ten byznys. A hlavně — nikomu ani slovo. Michaelu do toho netahej.“
„Odkud to máš?“ podivila se.
„Šetřil jsem. Jsou to moje peníze. Chci ti pomoct.“
Andrea se dál nevyptávala. Peníze jsou peníze. Obálku převzala a s úsměvem odešla, aniž tušila, jaké následky toto rozhodnutí přinese.