Domů se vracela s hlavou plnou představ o tom, co všechno by se jednou mohlo změnit. Myšlenky na budoucnost se jí honily hlavou a vytvářely obrazy, které jí dodávaly odvahu i klamný pocit jistoty.
Marek Planý si mezitím připadal jako vítěz celé situace. V jeho očích byl tím, kdo zachránil rodinu: pomohl své matce, podpořil sestru a především — ochránil majetek před případnými nároky manželky. Jaroslava Matoušeková ho za to nepřestávala chválit. Opakovala mu, že jednal chytře, rozvážně a s předstihem, jak se na správného muže sluší.
„Teď je všechno pod kontrolou,“ prohlásila spokojeně. „Zvládl jsi to výborně, Marku. Přesně takhle se chová opravdový chlap.“
Zbývalo už jen jediné: zbavit se Michaely Kratochvílové. Marek dobře věděl, že čas nehraje v jeho prospěch. Dřív nebo později by si všimla, že z účtu zmizely peníze. Nebylo možné to donekonečna oddalovat. Musel jednat rychle a s předstihem.
V polovině října proto bez jakéhokoli upozornění podal návrh na rozvod. Michaela o ničem netušila. Marek jednoduše shromáždil potřebné podklady, sepsal žádost a osobně ji odnesl k soudu. Oficiálně uvedl jako důvod rozvratu manželství neslučitelnost povah a nemožnost dalšího společného soužití. Soudce stanovil předběžné jednání na následující měsíc.
To Markovi poskytovalo dostatek prostoru, aby manželku připravil na to, co ji nevyhnutelně čeká.
Dvacátého října večer se vracel domů v nezvykle dobré náladě. V předsíni si dokonce pobrukoval, když si sundával kabát a boty.
V kuchyni Michaela chystala večeři. Vít Pražák seděl u stolu a soustředěně kreslil.
„Mami, podívej, namaloval jsem draka!“ pochlubil se chlapec nadšeně.
„Je krásný,“ usmála se Michaela a rozkládala talíře. „Marku, jdeš jíst?“
„Za chvilku,“ odpověděl a zamířil do ložnice.
Michaela se domnívala, že se jen převléká. Jenže Marek byl zpět během několika desítek vteřin. Zastavil se ve dveřích kuchyně a opřel se ramenem o zeď. Na rtech měl zvláštní úsměv — ten, který používal, když chtěl zapůsobit.
„Víťo, běž si hrát do pokoje,“ poručil synovi.
„Ale ještě jsem nejedl,“ ohradil se chlapec.
„Řekl jsem běž.“
V jeho hlase nebyl prostor pro odpor. Vít si nespokojeně odfrkl, popadl papír s obrázkem a odešel. Michaela zbystřila. Přesně takhle se Marek choval vždy, když se chystal oznámit něco zásadního. A většinou to nebylo nic dobrého.
„Co se děje?“ zeptala se a utřela si ruce do utěrky.
Marek si dopřál teatrální pauzu. Pak pomalu, s důrazem na každé slovo, pronesl:
„Podal jsem žádost o rozvod. A to není všechno.“
Michaela ztuhla. Význam slov k ní doléhal postupně, jako by je slyšela přes vodu. Rozvod? Z jakého důvodu?
„Nerozumím,“ vydechla. „O čem to mluvíš?“
„O tom, že náš vztah skončil,“ usmál se Marek. „A víš, co je na tom nejlepší? Nezbylo ti vůbec nic.“
Rozesmál se nahlas, skoro vítězoslavně.
„Byt jsem přepsal na matku. Peníze ze společného účtu jsem vybral a dal Andree na podnikání. Takže si nedělej iluze. Nemáš nic.“
Michaela stála a dívala se na muže, kterého kdysi považovala za partnera. Zkoumala ho, jako by ho viděla poprvé. Snažila se pochopit, zda to myslí vážně, nebo jde jen o krutý pokus o provokaci. Stačil však jediný pohled do jeho očí, aby pochopila — nežertuje.
„Zopakuj to,“ řekla tiše. „Chci si být jistá, že jsem tě správně slyšela.“
„Jak chceš,“ zazubil se. „Byt už není tvůj. Peníze taky ne. Všechno je vyřešené. Začni si balit věci a hledej si, kde bydlet. Rozvod běží. Brzy přestaneš být můj problém.“
„A jak dlouho tohle plánuješ?“ zeptala se klidně.
„Dlouho,“ mávl rukou. „Máma mi to poradila. Majetek musí být v bezpečí. Manželka je dočasná. Dnes je, zítra není.“
„Chápu,“ přikývla Michaela.
Otočila se a odešla do ložnice. Marek zůstal v kuchyni, spokojený sám se sebou. Čekal pláč, hysterii, křik. Nic z toho se ale nedostavilo.
V ložnici Michaela otevřela skříň, vytáhla složku s dokumenty a pečlivě je prolistovala. List vlastnictví, kupní smlouvu, výpisy z účtu. Všechno bylo tam, kde mělo být.
Vrátila se do kuchyně. Marek seděl u stolu a dojídal polévku, rozhovor mu evidentně zvýšil chuť k jídlu.
„Marku,“ oslovila ho klidně a položila složku na stůl. „Opravdu si myslíš, že je to tak jednoduché?“
„Snad máš nějaké pochybnosti?“ uchechtl se.
„Ano. Byt je napsaný na nás oba. Bez mého souhlasu ho na tvoji matku přepsat nešlo. A ten jsem ti nedala.“
„Dala. Jen si na to nepamatuješ,“ odbyl ji.
„Takže je můj podpis falešný?“
„A i kdyby. Už je to zapsané. Pozdě něco měnit.“
Michaela se zhluboka nadechla. Musela zůstat klidná.
„Dobře. A peníze? Vybral jsi je bez mého vědomí.“
„Byl to společný účet. Měl jsem na to právo.“
„Měl. Ale použil jsi je mimo rodinu. To je zpronevěra společného jmění.“
„Tak to dokaž,“ odfrkl.
„Dokážu,“ odpověděla pevně.
Vzala do ruky telefon.
„Víš, že padělání podpisu je trestný čin? Znalecký posudek to snadno potvrdí.“
„Kdo by se s tím obtěžoval?“ mávl rukou.
„Já,“ řekla klidně. „Uvidíme se u soudu. Tam se ukáže, kdo zůstane s prázdnýma rukama.“
Marek přestal jíst. Poprvé za celý večer se v jeho tváři objevil stín nejistoty.
„Vyhrožuješ mi?“
„Ne. Jen popisuju, co bude následovat. Ty jsi podal žádost o rozvod — v pořádku. Já se řízení zúčastním. A zároveň podám žalobu: na neplatnost darování, na vypořádání majetku a na náhradu škody za neoprávněný výběr peněz.“
„Jdi k čertu,“ zavrčel. „Nic nedokážeš.“
„Uvidíme,“ pokrčila rameny.
Odešla z kuchyně. Marek zůstal sám. Večeře už mu nechutnala.
Následující dva týdny proběhly v tíživém tichu. Marek se doma cítil jako na minovém poli. Michaela nekřičela, neplakala, nedělala scény. Ráno chodila do práce, večer se starala o Víta, vařila mu, četla pohádky a ukládala ho ke spánku.
S Markem mluvila jen nejnutněji. Pouze o synovi.
To ho znervózňovalo víc než jakákoli hádka. Čekal prosby, výčitky, emoce. Místo toho dostával chladný klid.
Zkoušel několikrát začít rozhovor.
„Michaelo, neměli bychom si to v klidu probrat?“
„U soudu,“ odpověděla bez zvednutí očí od knihy.
„Možná to zbytečně hrotíš. Není to tak hrozné.“
Mlčela. A právě to ticho předznamenávalo, že další kroky už má dávno promyšlené a brzy je uvede do praxe.