Soudkyně se poté zaměřila na poslední otevřený bod – rozdělení bydlení.
„Vzhledem k tomu, že s manželi žije nezletilé dítě,“ pronesla klidným, ale nekompromisním hlasem, „zůstává byt v užívání matky a syna. Pan Planý je povinen nemovitost vyklidit nejpozději do jednoho měsíce.“
Marek Planý na okamžik ztuhl.
„A kam mám jít?“ zeptal se nejistě, téměř bezbarvě.
„Můžete se obrátit na své příbuzné,“ odpověděla soudkyně bez zaváhání. „Podle informací, které má soud k dispozici, vlastní vaše matka byt.“
Tím bylo rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vyhlášeno. Manželství bylo oficiálně ukončeno. Byt zůstal Michaele Kratochvílové a jejich synovi. Marek byl zavázán hradit výživné na dítě a zároveň uhradit manželce náhradu za peníze, které byly bez jejího vědomí odčerpány ze společného účtu. Veškerý majetek nabytý během manželství se rozdělil rovným dílem, avšak vzhledem k tomu, že jiný hodnotný majetek v podstatě neexistoval, hlavní položka – byt – připadla Michaele.
Marek opustil soudní budovu jako zlomený člověk. Zmizel z něj posměšek i povýšený tón, který dříve tak rád používal. Šel tiše, s pohledem upřeným k zemi, nevnímal lidi kolem sebe ani ruch ulice.
Michaela vyšla ven krátce po něm. Na první pohled působila vyrovnaně, téměř klidně, ale uvnitř se v ní mísily silné emoce – úleva, vyčerpání i pocit zadostiučinění. Vše dohromady tvořilo zvláštní, těžko popsatelné ticho.
U vchodu už čekala Jaroslava Matoušeková. Doufala, že její syn obstál, že soud dopadl alespoň přijatelně. Stačil však jediný pohled na Markovu tvář a bylo jasné, že se věci vyvinuly špatně.
„Tak jak to dopadlo?“ zeptala se napjatě.
„Darovací smlouva byla zrušena,“ odpověděl Marek bez emocí. „Byt se vrátil Michaele. Musím se vystěhovat. A ještě zaplatit náhradu.“
„Jakou náhradu?“ nechápala Jaroslava.
„Za ty peníze, co jsem dal Andree. Soud rozhodl, že musím Michaele vrátit polovinu.“
„Tak ať ti je Andrea vrátí!“ vyhrkla.
„Nechce. Tvrdí, že všechno utratila. Teď je to jenom moje starost.“
Jaroslava se zamračila. Plán, který se jí ještě nedávno zdál promyšlený a bezpečný, se rozpadl během několika minut.
„Marku, takovou částku přece nemůžeš jen tak sehnat,“ namítla.
„Nevím, jak jinak,“ povzdechl si. „Rozhodnutí je jasné. Když nezaplatím, přijde exekutor. Zablokují účty, zabaví majetek.“
„Jaký majetek?“ vydechla. „Vždyť nic nemáš.“
„Právě,“ odpověděl unaveně.
Chvíli mlčela, pak nejistě navrhla:
„A co kdybys požádal někoho o půjčku?“
„Koho?“ podíval se na ni. „Ty ty peníze máš?“
Odvrátila pohled. Nějaké úspory měla. Schované na horší časy, na stáří. Představa, že by je dala synovi, aby jimi splatil dluh bývalé manželce, jí byla proti srsti.
„Ne, Marku,“ řekla nakonec. „Ty peníze jsou na důchod. Nemůžu je dát pryč.“
„Rozumím,“ přikývl. „Pak mi nezbývá než si vzít úvěr.“
A tak se také stalo. Marek si v bance sjednal půjčku s vysokým úrokem, splatnou na tři roky. Jiná možnost neexistovala. Peníze podle rozsudku odeslal Michaele, sbalil si osobní věci a byt opustil.
Jaroslava syna přijala k sobě, ale společné soužití bylo napjaté. Neustále mu připomínala, že všechno mohlo dopadnout jinak, kdyby Michaela nebyla tak neústupná.
„Za všechno může ona,“ opakovala. „Podívej, kam tě dostala.“
„Mami, odpovědnost je na mně,“ odpovídal Marek tiše. „Nemá smysl to svádět na Michaelu.“
„Jak nemá? Vždyť ona vyhrála byt!“
„Ten byt byl společný,“ řekl klidně. „Snažil jsem se ji připravit o bydlení i peníze. Soud jen narovnal to, co jsem pokazil.“
Jaroslava s tím nesouhlasila, ale viděla, že hádky nikam nevedou. Marek se uzavřel do sebe a mluvil čím dál méně.
Také Andrea Míkaová přerušila s bratrem kontakt. Urazila se, že po ní chtěl peníze zpět. Podle ní si za vše mohl sám, protože nepřemýšlel o důsledcích.
Rodina, kterou se Jaroslava tak urputně snažila udržet pohromadě, se rozpadla. Syn bydlel s matkou, vztahy byly napjaté. Dcera se odcizila. Vnuk zůstal s bývalou snachou a Marek se s chlapcem vídal pouze v termínech stanovených soudem.
Michaela mezitím vyměnila zámky, uložila klíče a začala znovu. Přihlásila Víta Pražáka na doučování z matematiky, jak už dlouho plánovala. Dětský pokoj prošel úpravami – nový psací stůl, kvalitní osvětlení, klidné místo na učení.
Jednoho večera se Vít zeptal:
„Mami, proč už s námi táta nebydlí?“
„Táta teď žije jinde,“ odpověděla klidně. „Ale budeš ho vídat. O víkendech za ním budeš jezdit.“
„Pohádali jste se?“
„Ne, zlatíčko. Jen se někdy stane, že dospělí spolu nedokážou žít. To ale nic nemění na tom, že tě má táta rád.“
Chlapec se zamyslel a pak přikývl. Děti se se změnami vyrovnávají snáz než dospělí.
Večer si Michaela sedla na gauč, přehodila si přes nohy deku. Venku padal sníh, prosinec se chýlil ke konci. Blížil se nový rok – první bez manžela. Necítila smutek. Spíš klid.
Nepřišla o všechno. Zachovala domov i budoucnost svého syna. Marek zůstal s dluhy, narušenými vztahy a úvěrem, který ho bude tížit celé roky.
Otevřela diář a začala plánovat další rok. Chtěla s Vítem v létě k moři. Už dlouho nikde nebyli. Zasloužili si to oba.
Telefon zavibroval. Zpráva od kamarádky:
„Tak co? Už je po soudu?“
„Ano. Je to za námi. Byt zůstal nám. Marek se odstěhoval.“
„Jsi silná. Nevzdala ses.“
„Jen jsem bojovala za spravedlnost.“
Odložila telefon a pohlédla na spícího syna. Ležel v posteli, objímal svou oblíbenou hračku a netušil, kolik sil stálo jeho matku ubránit jejich společný svět.
Na opačném konci města seděl Marek v matčině bytě a zíral do stropu. Jaroslava už spala. On přemýšlel, kde se to všechno zlomilo. Jak se z jednoduchého plánu stal naprostý krach.
Byt pryč. Peníze pryč. Rodina rozpadlá. Syn jen jednou týdně. Úvěr na tři roky. Napjatý vztah s matkou. Sestra, která se odcizila.
Chtěl ochránit sebe a majetek. Nakonec nezbylo nic.
Ironie osudu byla krutá. Smál se, když kdysi tvrdil, že Michaela nezůstane s ničím. Nakonec to byl on, kdo přišel o všechno.
Michaela žila dál. Plánovala, vychovávala syna a pochopila to nejdůležitější: spravedlnost existuje. Někdy se o ni musí bojovat. Ale kdo to nevzdá, může vyhrát.
Klíče od bytu ležely na komodě v předsíni. Obyčejné kovové klíče. Pro Michaelu však představovaly vítězství – nad lží, manipulací a bezprávím.
Zhasla světlo a uložila se ke spánku. Zítřek přinese nový den. Nový život. Bez zrady. Bez klamu. Jen ona, její syn a jejich domov.