Tereza byla vyčerpaná. Takovým způsobem, že se jí občas, když stála u sporáku a míchala další hrnec polévky, v hlavě mihla představa, jak prostě otočí knoflíkem, zhasne plamen, nahází pár věcí do tašky a odejde někam pryč, kam ji nikdo nebude volat k plotně. Jenže pokaždé se hned zarazila. „Jsem přece manželka. Mám se starat o domácnost. Tohle se nedělá.“ A tak míchala dál.
Bylo jí dvaatřicet, pracovala jako účetní v menší firmě a domů přicházela pravidelně v osmnáct čtyřicet pět. Její muž Martin Krejčí dorážel zhruba o půl hodiny později a hned po příchodu mířil ke sporáku, aby nahlédl do hrnců. Když byly prázdné, nasadil výraz ublíženého dítěte, kterému v obchodě odmítli koupit lízátko, a odebral se k televizi. Tam čekal, až mu žena jakýmsi kouzlem přičaruje večeři.
Martinova matka Helena Tkadlecová bydlela v domě hned vedle a objevovala se přesně v sedm večer, jako by se řídila rozpisem bezplatné jídelny. Nezvonila. Vcházela samozřejmě, jako doma, pověsila si kabát na ramínko a usedla na své „právoplatné“ místo v čele stolu. Působila přitom jako královna, která právě dosedla na trůn a čeká, až jí služebnictvo předloží talíř.
Ten den se Tereza vrátila domů o hodinu později než obvykle. Zdrželi ji v práci. Bylo nutné odevzdat výkaz, bez ní by ho nepřijali. Byt ji přivítal hrobovým tichem. Martin seděl v kuchyni a nepřítomně zíral před sebe. Naproti němu strnula Helena Tkadlecová jako socha, rty pevně sevřené, celá její postava ztělesňovala tragédii světového významu.
„Terezo, my jsme tě už málem začali hledat,“ pronesla tchyně mrazivým hlasem. „Víš vůbec, že tvůj muž má hlad? Má zánět žaludku. Napadne tě někdy myslet na někoho jiného než na sebe?“
„Zdržela jsem se v práci,“ odpověděla Tereza tiše. „Odevzdávali jsme výkaz. Beze mě by ho nevzali.“
„Výkaz,“ odfrkla Helena. „Slyšíš to, Martine? Ona má výkaz. Důležitější než zdraví vlastního muže. A já, stará ženská, jsem se k vám táhla po náledí, protože jsem si říkala, že si aspoň dám něco teplého. A tady nic. Ani špetka studu.“
Martin si povzdechl a pohlédl na manželku tak, jako by mu právě ukradla poslední kalhoty.
„Teri, no vážně. To bylo tak těžké dát vědět? Aspoň bych si uvařil knedlíky nebo něco z mrazáku. Teď už na nic nemám chuť. Úplně jsi mi zkazila náladu. A máma je kvůli tobě rozrušená.“
„V mrazáku jsou pelmeně,“ řekla Tereza a stáhla si čepici z hlavy. „Voda teče z kohoutku. Uvařit je trvá pět minut.“
„Tak vidíš,“ zvedla se Helena Tkadlecová od stolu a okázale si zapnula svetr. „Sotva člověk něco řekne, hned vytáhne drápy. Já k ní jdu s dobrým srdcem a ona mi odpoví: ,Uvařte si sama.‘ Martine, já odcházím. Tady být nechci. Dívat se na takový nevděk je nad moje síly.“
Tchyně odešla a práskla za sebou dveřmi. Martin beze slova zamířil do pokoje, natáhl se na pohovku a otočil se čelem ke zdi. Tereza zůstala stát v předsíni. Dívala se na svůj odraz v tmavém zrcadle a cítila, že v ní něco pomalu odumírá. Nebyla to láska, ta už se vytratila dávno. Umírala ta část její duše, která ještě věřila, že trpělivost jednou všechno napraví.
Druhý den se vše vrátilo do starých kolejí. Tereza uvařila boršč, osmažila karbanátky a připravila salát. Helena Tkadlecová dorazila přesně v sedm a během celé večeře hodnotila každé sousto. Měla připomínky k osmažené zelenině, k hustotě bramborové kaše i k odstínu kopru. Martin přikyvoval a občas souhlasně zamručel. Tereza jedla mlčky a hleděla do talíře. Po večeři tchyně odsunula prázdnou misku a vynesla rozsudek.
„Karbanátky jsou trochu suché. Boršč je řídký. Salát ujde, ale dresinku je tam moc. Terezo, ty se ještě musíš hodně učit. Moje sousedka Johana Brňáková má snachu jako poklad. Uvaří polévku, hlavní chod i kompot. A ty? Ostuda.“
„Mami, nech toho,“ ozval se Martin bez větší energie. „Večeře byla normální. Tereza se snažila.“
„Právě že se jen snažila,“ sevřela Helena rty. „A k čemu to je? Snaha bez výsledku není snaha, ale hloupost.“
Tereza vstala od stolu, posbírala talíře a odnesla je do kuchyně. Neplakala. Na slzy už byla příliš vypálená. Uvnitř se jí usadilo chladné, zvonivé prázdno. Pustila vodu a dlouho stála u dřezu, zatímco proud smýval zbytky večeře z nádobí. Za zdí bylo slyšet Martinův hlas. Vyprávěl matce o tom, co se mu dělo v práci. O Tereze nemluvil nikdo.
A pak přišla sobota.
Helena Tkadlecová zavolala v pátek večer. Tónem, který nepřipouštěl námitky, oznámila, že v sobotu dorazí na oběd příbuzní. Strýc Jiří Malíř, teta Zuzana Švecová, Martinova sestřenice Veronika Tesařová s manželem a dětmi. Dohromady devět lidí.
„Slíbila jsem jim, že upečeš ten svůj slavný koláč,“ dodala tchyně. „Hlavně mě nezklam. Ať je všechno na úrovni. Nechci, aby si lidé říkali, že žena mého syna je nějaká fiflena, která neumí sáhnout na práci.“
Tereza položila telefon a dlouho se dívala na stěnu. Na sobotu měla naplánovanou cestu za maminkou, starší ženou, která žila za městem a kterou Tereza neviděla už měsíc. Jenže odmítnout návštěvu organizovanou tchyní by znamenalo vyvolat hádku. A Martin by jí to neodpustil.
„Tobě to snad nevadí, ne?“ zeptal se Martin, když mu rozhovor převyprávěla. „Přijdou lidi, musíme je pohostit.“
„Chtěla jsem jet za mámou,“ řekla Tereza.
„Za mámou zajedeš příští týden,“ mávl rukou. „Copak umírá? Tady už to máma všem slíbila. Nedělej jí ostudu.“
Tereza mlčela. Už se naučila, že hádat se nemá smysl. Přít se s Martinem a jeho matkou bylo stejné jako tlouct hlavou do betonové zdi. Bolí to a ničeho se tím nedosáhne.
V sobotu vstala v šest ráno. Zadělala těsto na koláč a nechala ho kynout. Oloupala brambory, nakrájela zeleninu do salátů, zkontrolovala kuře v troubě a nastavila časovač na dvě hodiny. Kolem desáté se kuchyně naplnila vůní pečeného masa a čerstvého těsta. Tereze se únavou třásly ruce, v hlavě jí hučelo, ale práce postupovala. Hosté měli přijít v jednu.
Příbuzní se objevili dokonce dřív. Dveře otevřel Martin a okamžitě se rozzářil širokým úsměvem. Helena Tkadlecová stála vedle něj a zářila také, jako by to byla ona, kdo osobně vychoval kuře, zadělal těsto a nakrouhal čtyři druhy salátů.
„Pojďte dál, moji milí, jen pojďte!“ zpívala tchyně. „Naše Terezka se dnes opravdu překonala. Oběd bude jedna báseň.“
Strýc Jiří Malíř, teta Zuzana Švecová, sestřenice Veronika Tesařová s manželem Davidem Janečkem a dvěma dětmi se nahrnuli do bytu jako hlučná lavina. Během minuty obývák zaplnil šum hlasů a smích. Tereza zatím dál pobíhala v kuchyni a rozkládala předkrmy na talíře. Nikdo se nepřišel zeptat, jestli nepotřebuje pomoc. Nikdo nenabídl ruku. Nikdo se ani nezajímal, zda ještě vůbec stojí na nohou.
Martin nakoukl do kuchyně jen jednou.
„Teri, zkus pohnout. Všichni mají hlad. Máma už je nervózní.“
„Nemohl bys mi pomoct?“ zeptala se Tereza a setřela si pot z čela.
„S čím?“ podivil se Martin upřímně. „Já to neumím. A vůbec, celý týden chodím do práce, jsem unavený. Ty jsi u nás hospodyně. Ty to zvládneš.“
A odešel. Zvládneš. Hospodyně. Tereza si na okamžik sedla na stoličku, několikrát se zhluboka nadechla a pak se znovu pustila do krájení chleba.
Oběd začal o hodinu později. Hosté se usadili, Martin pronesl přípitek, cosi vznešeného o rodině a soudržnosti, ale Tereza ho skoro nevnímala. Seděla na kraji stolu a mechanicky žvýkala. Únava na ni dopadla jako olověná deska. Tlačila jí ramena dolů a nedovolovala jí zvednout hlavu.
„A kdy bude ten koláč?“ zeptala se teta Zuzana Švecová a labužnicky olízla lžičku po kompotu. „Helena se chlubila, že Terezin koláč je něco výjimečného.“
„Hned, hned,“ začala se tchyně čile zvedat. „Terezo, přines své mistrovské dílo!“
Tereza vstala a odešla do kuchyně. Koláč se opravdu povedl. Měl zlatavou kůrku a uvnitř rovnoměrnou náplň z jablek a skořice. Opatrně ho přesunula na velký tác a odnesla ho do pokoje.