„Zruš si tu objednávku,“ utrousil Martin Čermák, aniž by odtrhl oči od televize. „Máma dneska jede na trh. Odvezeš ji a počkáš na ni. Bude to na dlouho, tak tři hodiny určitě.“
Veronika Švecová zůstala stát mezi dveřmi obýváku a dívala se mu na týl. Byl hladký, klidný, sebejistý — přesně takový, jaký mívají lidé, kteří o svých rozhodnutích nikdy nepochybují. Martin ležel rozvalený na pohovce, nohy natažené před sebe, a ovladačem líně přepínal jeden kanál za druhým.
„V jedenáct jsem objednaná k lékaři,“ řekla tiše.
„Tak se objednáš na jindy. Co je na tom.“
Veronika na to nic neřekla. Odešla do kuchyně a postavila konvici na čaj. Za tři roky manželství se naučila mlčet v pravou chvíli. Ne proto, že by se podřizovala. Spíš proto, aby zbytečně nevyslovila něco, co ještě nemělo přijít. Bylo to její vlastní pravidlo, získané pomalu, bolestně a bez velkých slov.
Martin se v kuchyni objevil asi po pěti minutách. V ruce už držel telefon a někomu rychle psal.
„Slyšela jsi, co jsem ti řekl?“
„Slyšela.“
„A?“
„A nic,“ odpověděla, zatímco nalévala vařící vodu do hrnku. „Rozuměla jsem ti.“
Pohlédl na ni tím svým zvláštním přimhouřeným pohledem, který znala nazpaměť. Byl to výraz člověka zvyklého na to, že ho ostatní chápou správně. Jinými slovy: že poslechnou.
„Máma bude v deset dole před domem. Tak sebou hoď.“
Pak se otočil a vrátil se k televizi.
Jeho matka se jmenovala Ivana Matoušeková a své jméno nosila s důstojností vysloužilé generálky. Byla plnoštíhlá, hlučná, rty měla téměř pořád sevřené do tenké čáry a její pohled dokázal zároveň litovat i odsuzovat. Do jejich života vstupovala pravidelně jako složenky za byt. A zanechávala po sobě velmi podobný účinek.
Na trh Ivana Matoušeková nejezdila kvůli nákupu. Jezdila tam kvůli samotnému obřadu. Každé rajče musela vzít do ruky, ke každému svazku bylinek přivoněla, smlouvala už jen ze zásady, i kdyby šlo o pár korun, a vždycky vyžadovala doprovod. Někdo přece musel tahat tašky a poslouchat její poznámky.
Z pohledu Ivany Matoušekové byla Veronika dokonalý doprovod. Mlčela, nesla, přikyvovala.
Jenže dnes to bylo jinak.
Dnes měla Veronika schůzku. Ne u praktika kvůli teplotě, ne u zubaře kvůli bolesti. Šla k notáři.
Před třemi týdny zemřela její teta — otcova sestra, osamělá bezdětná žena, která žila ve dvoupokojovém bytě v centru města. Byt byl starý, ale nacházel se v dobrém domě, měl vysoké stropy a okna obrácená do parku. Právě tuhle tetu Veronika navštěvovala každou neděli, zatímco Martin sledoval fotbal a Ivana Matoušeková telefonovala, aby podrobně vyprávěla o svém tlaku.
A tahle teta po sobě zanechala závěť.
Ve prospěch Veroniky.
Dozvěděla se to před dvěma týdny, vlastně náhodou, od táty. Zavolal jí večer. Mluvil potichu a v jeho hlase bylo cosi provinilého, jako by jí sděloval nějakou nepříjemnost.
„Věděla jsi, že tě Hana Kolářová uvedla v závěti? Volal notář. Ten byt, Verunko. Celý.“
Veronika tehdy dlouho neodpovídala. Nakonec jen řekla: „Dobře, tati. Zařídím to.“
Martinovi neřekla vůbec nic. Ani jediné slovo. Nebyl to náhlý nápad ani chvilkové vzepření. Bylo to promyšlené rozhodnutí. Veronika už dávno pochopila, že některé věci se musí nejdřív udělat a teprve potom vysvětlovat. Protože když se začnou vysvětlovat příliš brzy, často se nestanou vůbec.
V deset dopoledne vyšla z bytu s kabelkou přes rameno a v kabátě. Byl duben, ale venku ještě držel chlad a ve vzduchu se proháněl ostrý vítr.
Ivana Matoušeková už čekala před vchodem. Měla na sobě svou neměnnou květovanou bundu, vedle sebe dvě prázdné nákupní tašky na kolečkách a ve tváři výraz člověka, kterého nechali neodpustitelně dlouho stát.
„No konečně,“ pronesla, přestože Veronika přišla přesně na minutu. „Jedeme. Tam už bude určitě lidí jako much.“
„Ivano Matoušeková,“ začala Veronika a něco v jejím tónu tchyni zarazilo. „Dnes vás neodvezu. Promiňte.“
Nastalo ticho.
„Cože?“ zeptala se tchyně pomalu, jako by to slovo slyšela poprvé v životě.
„Mám důležitou schůzku. Martin to popletl. Zavolala jsem vám taxi, už je na cestě. Za sedm minut bude tady. Řidiči jsem řekla, aby vám pomohl s taškami.“
Ivana Matoušeková otevřela ústa, pak je zase zavřela. Už to samo o sobě bylo téměř zázračné.
„Ty si uvědomuješ, že Martin…“
„Je doma,“ přerušila ji Veronika klidně, bez hněvu. „Jestli chcete, zajděte nahoru, může vás doprovodit on. Na shledanou.“
A vydala se ke svému autu — malému šedému vozu, který si koupila sama ještě před svatbou.
Notářská kancelář sídlila ve starém domě na Masarykově ulici. Třetí patro, těžké dřevěné dveře, vůně papírů a slabá stopa kávy ve vzduchu. Veronika seděla v křesle naproti notářce, starší ženě s brýlemi a neobyčejně klidnýma rukama, a podepisovala připravené dokumenty.
Byt po tetě Haně Kolářové se tím oficiálně stával jejím majetkem.
Ne jejich.
Jejím.
Na tom záleželo. Veronika věděla, že majetek získaný dědictvím nebo darem se při rozvodu nedělí jako společné jmění. Nebyla právnička, ale tohle si zjistila. A naučila se to téměř nazpaměť. Už před několika měsíci, když si poprvé připustila, že jejich příběh s Martinem možná směřuje někam, kam nechtěla dojít.
Notářka přitiskla razítko a podala jí složku.
„Gratuluji. Můžete podat návrh na vklad do katastru, dokumenty jsou připravené.“
„Děkuji,“ řekla Veronika.
A poprvé po dlouhé době měla pocit, že půda pod jejíma nohama je pevná.
Martin zavolal v půl dvanácté. Veronika právě vycházela z kanceláře a sestupovala po schodech, složku s papíry pevně přitisknutou pod paží.
„Kde jsi? Volala máma. Nechala jsi ji stát před barákem!“
„Objednala jsem jí taxi,“ odpověděla vyrovnaně. „Dojela v pořádku?“
„Do toho ti nic není, jestli dojela! Řekl jsem ti, že ji máš odvézt!“
„Martine, byla jsem u lékaře. Všechno je v pořádku, nemusíš mít starost.“
„U jakého lékaře? Vždyť jsi přece…“
„Zavolám ti později,“ přerušila ho. „Teď nemůžu mluvit.“
A zasunula telefon do kapsy.
Město kolem ní hučelo. Tramvaje skřípaly po kolejích, z protější kavárny se nesly hlasy a něčí smích. Veronika se zastavila na schodech a zvedla tvář k nebi. Složka s dokumenty jí v rukou připadala teplá — nebo se jí to možná jen zdálo.
Myslela na byt s vysokými stropy a výhledem do parku. Na to, že je tam teď ticho. Že tam nikdo neleží na pohovce a nerozhoduje o jejím čase.
Pak ji napadlo, že Martin zatím netuší vůbec nic. Ani o bytě, ani o tom, že na příští týden má domluvenou ještě jednu návštěvu. Tentokrát už ne u notáře, ale na úplně jiném místě.
U advokátky.
Advokátka Lucie Vaněková přijímala klienty v menší kanceláři ve druhém patře administrativní budovy. Skleněné příčky, živé květiny na parapetu, kávovar postavený v rohu. Celé to působilo jako místo, kde se dají řešit i velmi těžké otázky.