Lékařský tým dospěl k nejtěžšímu rozhodnutí – odpojit ženu od přístrojů, které ji dosud udržovaly při životě. Když se k ní její manžel sklonil, aby se s ní naposledy rozloučil, všiml si však něčeho, co mu doslova sevřelo srdce.
„Omlouvám se, pane,“ pronesl lékař tlumeným hlasem, „ale je velmi nepravděpodobné, že by se vaše manželka ještě někdy probrala. Její stav je kritický a vyčerpávající. Potřebujeme váš podpis, abychom mohli přístroje vypnout.“
Muž stál u lůžka a s vypětím všech sil zadržoval slzy. Díval se na tvář ženy, kterou miloval celý život.
„Pane doktore… opravdu neexistuje ani sebemenší naděje?“ zeptal se chraplavě. „Nemohli bychom ještě chvíli počkat?“
Doktor jen smutně zavrtěl hlavou.
„Nemá to smysl. Dýchá výhradně díky technice. Chápu vaši bolest… ale věřte mi, že ona trpí ještě víc. Někdy je láska i v tom, že dokážeme pustit.“
Ta slova zněla jako konečný rozsudek. Od nehody se jeho svět rozpadl na kusy. Téměř dva měsíce neopustil nemocniční pokoj – spal na židli, svíral její ruku a vyprávěl jí o dětech, o domově, o obyčejných dnech, které na ni čekaly.
Doma mezitím čekali dva synové. Každý večer se ptali:
„Tati, maminka se probudí? Vrátí se k nám?“
A on jim s vlhkýma očima pokaždé odpovídal:
„Ano, kluci. Musíme věřit.“
Jenže víra se pomalu vytrácela. Až přišel den, kdy lékaři oznámili definitivní závěr. Muž podepsal potřebné dokumenty, i když se mu ruce třásly tak, že sotva udržel pero. Přístroje byly vypnuty. Ozval se ostrý tón a následné ticho bylo téměř nesnesitelné.
Stiskl manželčinu ruku, políbil ji na prsty a zašeptal:
„Navždy tě budu milovat. Byla jsi úžasná žena i matka. Odpočívej, lásko. Dětem povím, jak výjimečnou měly maminku.“
Sklonil se, aby ji políbil na čelo… a v tu chvíli ztuhl. Hrůzou se mu rozšířily oči. Všiml si toho.
Žena dýchala. Nejdřív sotva znatelně, pak stále jistěji, jako by si její plíce znovu našly cestu k životu. Přístroje už byly několik minut odpojené, přesto se její hrudník zvedal a klesal.
„To není možné…,“ vydechl jeden z lékařů.
Ale bylo to skutečné. Dýchala sama. Její tělo bojovalo a odmítlo se vzdát.
Muž se rozplakal, objímal ji a opakoval její jméno.
„Slyšíš mě? Jsi zpátky… věděl jsem to. Věřil jsem ti.“
Lékaři okamžitě zahájili další zásahy a kontrolovali životní funkce. Čekala ji sice dlouhá a náročná cesta k uzdravení, ale stalo se něco nečekaného – žena se vrátila k životu.
O několik týdnů později poprvé otevřela oči. Pohled měla slabý, ale bylo v něm to nejdůležitější – byla tady.
Muž jí svíral ruku a s úsměvem plným slz zašeptal:
„Vítej zpátky doma, moje lásko.“