přesouvat nábytek podle svého a poučovat ji, že podlahu myje špatně. Celé čtyři roky poslouchala, jak je neschopná hospodyně, mizerná manželka a že by Pavel potřeboval vedle sebe úplně jinou ženu — zdravou, silnou a pracovitou. A celé ty čtyři roky Pavel Kratochvíl mlčel. Sklopil oči, tvářil se, že se ho to netýká, a nakonec odešel do kuchyně postavit vodu na čaj, jako by se právě nestalo vůbec nic.
„Dobře,“ ozvala se náhle Lucie Řezníková.
Sama se podivila, jak klidně její hlas zněl.
„Zkusme to tedy jinak. Paní Pražáková, jestli tomu rozumím správně, navrhujete, aby se oslava konala u mě doma.“
„Přesně tak,“ přikývla tchyně, aniž by si všimla, že se atmosféra nepatrně změnila. „U tebe, u Pavla, u nás… copak na tom záleží? Jsme přece rodina.“
„Záleží,“ řekla Lucie tiše a pomalu se zvedla. Dlaní se přidržela opěradla židle. „Tenhle byt koupili moji rodiče. Patří mně. Pavel tu má trvalé bydliště, ale vlastníkem není. Takže si to ujasněme. Vy po mně chcete, abych jako nemocný člověk ve svém vlastním bytě uspořádala hostinu pro sedmadvacet lidí. Měla bych nakoupit jídlo, všechno uvařit, prostřít, obsluhovat hosty a potom po nich uklidit. A to jen proto, abyste se mohla před kamarádkami předvést a nemusela platit restauraci. Chápu to správně?“
Šárce Pražákové ztvrdly rysy. Obočí se jí stáhlo k sobě a nalakované prsty se sevřely do ostré, nepřátelské pěsti.
„Proč to překrucuješ?“ sykla a v jejím hlase se objevil tón, který už nebyl jen uražený, ale výhrůžný. „Co sem pleteš svoje rodiče? Jsi vdaná za mého syna, takže ten byt je i jeho. A když je jeho, tak je i náš. Já jsem jeho matka, rozumíš? Matka!“
„Ne,“ odpověděla Lucie.
Jedno jediné slovo dopadlo do kuchyně tak tvrdě, až se zdálo, že se vzduch kolem nich rozezvučel.
„Ne. Není váš. A pokud jste to dosud nepochopila, asi nastal čas vám to vysvětlit. Úplně jednoduše.“
Pavel se na židli neklidně zavrtěl a provinile si odkašlal.
„Lucie, no tak… proč hned takhle? Mami, vážně bychom mohli jít do nějaké restaurace, ne? Něco seženu, půjčím si, nějak to—“
„Mlč!“ vyštěkla Šárka Pražáková tak prudce, až sebou trhl. „Ty už jsi vážně úplná hadrová panenka? Žena tě nenechá ani promluvit a ty sedíš jako zařezaný? Kvůli tomuhle jsem tě vychovala? Aby ti nějaká nemocná hysterka rozkazovala ve tvém vlastním domě?“
Lucie zbledla. Slovo hysterka ji zasáhlo přímo do tváře, jako rána otevřenou dlaní. Věděla, že si její tchyně nikdy nebrala servítky, ale tentokrát překročila hranici, za kterou už se nedalo couvnout.
„Cituji,“ pronesla Lucie pomalu, a přesto se jí hlas zachvěl potlačovaným hněvem. „‚Aby ti nějaká nemocná hysterka rozkazovala ve tvém vlastním domě.‘ Výborně, paní Pražáková. Právě jste to řekla sama. Přesně takhle mě celou dobu vidíte.“
„A jak bych tě asi měla vidět?“ vyjela tchyně a vyskočila od stolu. „Vždyť nejsi schopná ani porodit dítě! Čtyři roky jste manželé a pořád nic. Možná proto, že jen ležíš, fňukáš a běháš po doktorech. Normální zdravá ženská má rodit, ne se pořád litovat po nemocnicích.“
V tu chvíli se Lucii před očima zatmělo.
Tohle nebyla jen urážka. To byl úder do místa, o kterém sama nedokázala mluvit nahlas, protože každá myšlenka na něj bolela. Děti. S Pavlem se snažili dva roky. Pak se její zdravotní potíže zhoršily a lékaři řekli jasně: nejdřív se musí dát dohromady tělo, teprve potom je možné uvažovat o těhotenství. A teď si tahle žena, v podstatě cizí člověk, dovolila hodit jí to do obličeje jako špinavý hadr.
„Dost,“ vydechla Lucie.
Ten výdech zněl jako skřípnutí dveří, které se navždy zavírají.
„Tímhle náš rozhovor skončil. Žádná oslava se tady konat nebude. Ani dnes, ani za měsíc, ani za rok. Jestli chcete hostinu, pronajměte si sál, běžte do restaurace, sedněte si třeba na lavičku v parku — je mi to jedno. Ale v mém bytě mi už nikdy nebudete diktovat podmínky.“
„Pavle!“ zaječela Šárka Pražáková a prudce se otočila k synovi. „Slyšíš to? Ona mě vyhazuje! Mě, tvoji matku! Řekni jí něco!“
Pavel otevřel ústa. Pak je zase zavřel. Znovu se pokusil nadechnout k řeči, jenže z něj nevyšlo ani slovo. Působil uboze — zmatený, sevřený, roztržený mezi dvěma stranami a neschopný udělat jediný krok. Lucie se na něj dívala a cítila, jak se jí uvnitř něco trhá. Nebyla to láska; ta v ní odumřela už dávno. Byly to poslední zbytky naděje, že se jednou konečně postaví na její stranu.
„Lucie, ty to teď… trochu přeháníš,“ zamumlal nakonec. „Máma to přece myslí dobře.“
„Myslí dobře?“ uchechtla se hořce. „Pro koho? Pro sebe? Pro tebe? Protože pro mě rozhodně ne. Zeptal ses mě někdy aspoň jednou, jak mi je?“