Lucie Mlynářová se probrala ještě před rozedněním, protože se celá nekontrolovaně třásla. Nebyla to obyčejná zimnice, jaká člověku projede tělem a zase odezní. Chvění jí šlo zevnitř, drobné, zlé a vytrvalé, jako by jí někdo zevnitř poklepával kladívkem na kosti. V krku ji pálilo a škrábalo, hlava jí připadala těžká, jako po noci beze spánku, a za zavřenými víčky nepříjemně tepalo. S námahou se nadzvedla na lokti a podívala se na mobil. Půl šesté ráno. Za oknem ležela prosincová tma, na dvoře se několik aut pomalu sunulo rozbředlým sněhem a pouliční lampa naproti poblikávala žlutým světlem, jako by i ona každou chvíli hodlala vzdát boj. Lucie znovu klesla na polštář a přivřela oči. Z kuchyně už se ozývalo bouchání dvířek od skříněk. Michal Blažek byl vzhůru.
Dnešek měl být velký rodinný den. U stolu se mělo sejít třicet lidí, protože jeho matka slavila kulaté narozeniny. Příbuzní se měli sjet ze všech koutů města a jejich byt se za poslední tři dny proměnil v provizorní provozovnu laciné restaurace. Všude stály hrnce, tašky, plastové dózy, seznamy salátů, nákupů a úkolů. Ubrusy se žehlily jeden za druhým, telefon nepřestával zvonit, pořád se něco přendávalo, krájelo, odškrtávalo a kontrolovalo. Lucie téměř nespala. Včera do pozdní noci plnila košíčky červenou rybou, protože Blanka Sedláčeková nemohla vystát kupované pohoštění. Možná právě tehdy se její tělo definitivně vzbouřilo.
Natáhla ruku ke sklenici vody na nočním stolku, jenže prsty se jí třásly tak prudce, že polovinu obsahu vylila na peřinu. Tiše zaklela, sevřela víčka a zůstala nehybně ležet. Bolelo ji celé tělo a přála si jediné: ticho, tmu a možnost se ani nepohnout. Dveře ložnice se však prudce rozletěly, samozřejmě bez zaklepání.
„Ty tu ještě ležíš?“ ozval se Michal podrážděně, jako by mu tím naschvál způsobila nějakou nepříjemnost.
Lucie pomalu otočila hlavu. Manžel stál ve dveřích už oblečený, ve sportovních kalhotách a starém tričku. Obličej měl pomačkaný, výraz vzteklý a táhl z něj pach cigaret smíšený s levnou instantní kávou tři v jednom.
„Michale… asi mám horečku,“ vypravila ze sebe chraplavě. „Celou noc jsem se klepala zimou.“
Ani neudělal krok blíž.
„To si jako děláš srandu? Ty ses rozhodla onemocnět zrovna před oslavou?“ vyjel na ni. „A kdo bude vařit? Vstávej, okamžitě!“
Kopnul silou do nohy postele. Matrace se zachvěla a Lucie sebou trhla celým tělem. Nebyla to rána přímo do ní, to ne, ale uvnitř se jí cosi bolestivě stáhlo. Možná ponížením. Možná bezmocí. Možná obojím najednou.
„Mně je opravdu špatně…“
„Špatně je občas každému. Máma má výročí jednou za život. Myslíš, že já to mám jednoduché? Včera jsem se tahal po obchodech až do jedenácti.“
Hlas se mu zvedal. Lucie tenhle tón znala. Kdyby se teď pokusila odporovat, výsledek by byl křik na celý byt. A pak by dřív přijela Blanka Sedláčeková a nezapomněla by dodat něco o tom, že za jejich časů ženy pracovaly na poli i s horečkou. Lucie se pomalu posadila. Před očima se jí okamžitě rozplavaly černé skvrny.
„No vidíš,“ zabručel Michal, jako by právě dosáhl malého vítězství. „Jde to. Neumíráš.“
Odešel a práskl za sebou dveřmi. Lucie ještě několik vteřin seděla bez pohybu, potom po hmatu vytáhla ze zásuvky nočního stolku teploměr. Třicet devět celá jedna. Dívala se na čísla téměř lhostejně. Ani ji to nepřekvapilo. Poslední roky měla pocit, že její organismus funguje neustále na poslední zbytek energie: jednou tlak, podruhé nespavost, jindy migrény. Jenže nemocná být nesměla. V jejich rodině totiž neexistovalo právo na slabost.
Z kuchyně znovu něco zarachotilo.
„Lucie! Kde je hrášek?“
Zavřela oči. Nechtěla vstát. Chtěla, aby aspoň jednou, jedinýkrát, někdo řekl: „Zůstaň ležet, já to udělám.“ Bez otrávenosti, bez pocitu laskavosti z donucení. Prostě lidsky. Jenže za osmnáct let manželství se nic podobného nestalo ani jednou.
O deset minut později přece jen vyšla do kuchyně, zabalená do starého kardiganu. Nohy měla jako z vaty a pach smažené cibule jí okamžitě zvedl žaludek. Kuchyň vypadala, jako by jí prošla invaze. Na stole stály mísy s nakrájenou zeleninou, igelitové tašky ze supermarketu, majonéza, bylinky a otevřené konzervy. Na lednici visel seznam jídel napsaný rukou Blanky Sedláčekové: „Bramborový salát, sleďový salát, mimóza, aspik, košíčky, kachna, dort vyzvednout ve 14:00.“ Vedle bylo tučně připsáno: „A NEZAPOMENOUT NA CITRON K RYBĚ.“ Jako by bez toho citronu měla celá oslava zkolabovat.
Michal stál u sporáku a rozčileně míchal něco na pánvi.
„Kde je ten hrášek?“ zopakoval.
Lucie beze slova otevřela spodní skříňku a vytáhla konzervu.
„To nemůžeš normálně odpovědět?“ zamručel. „Pořád se tváříš jako mučednice.“
Neřekla nic. Jen položila plechovku na stůl a zachytila se okraje pracovní desky, protože se pod ní najednou zhoupala podlaha. Vtom do kuchyně vešla Petra Švecová, ještě rozespalá, v vytahaném tričku a s telefonem v ruce. Už se nadechovala, že něco pronese, ale zarazila se a pozorně si matku prohlédla.
„Mami, proč jsi tak bledá?“
„Nic mi není,“ odpověděla Lucie automaticky.
Petra k ní přistoupila a dotkla se jí čela.
„Vždyť hoříš!“
„Panebože, už to začíná,“ utrousil Michal podrážděně. „Nedělej z toho drama.“
„Jak nedělej drama? Má horečku!“
„A co jako? Hosté si navaří sami?“
Řekl to naprosto vážně. Bez náznaku vtipu, bez studu, bez jakéhokoli zaváhání. Petra pomalu spustila ruku.
„Ty jsi normální?“
V kuchyni se rozhostilo ticho. Michal se prudce otočil.
„Cože?“
„Nic,“ odsekla Petra chladně. „Jen se ptám.“
Lucie ucítila, jak se jí v hrudi zvedá úzkost. Jen aby nezačali. Ne teď. Ne hned po ránu.
„Nemluv takhle s otcem,“ řekla tiše.
Petra se krátce uchechtla, ale nebylo v tom nic veselého.
„A s tebou takhle mluvit může?“
Odešla z kuchyně. Michal zlostně vydechl.
„Vidíš výsledek svojí výchovy? Úplně ztratila respekt.“
Lucie mlčky vzala nůž a začala krájet vejce do salátu. Ruce se jí chvěly tak silně, že jí čepel několikrát nebezpečně sjela stranou. Venku se pomalu rozednívalo, v protějším domě se rozsvěcela okna. Lidé vstávali, stavěli vodu na čaj, chystali se za svými běžnými povinnostmi. Obyčejné zimní ráno. Jen Lucii se náhle zdálo, že se dusí. Ne kvůli horečce, ale kvůli vlastnímu životu.
Kolem poledne už byt hučel hlasy, vůní jídla a nekonečným pobíháním. Lucie se pohybovala, jako by se prodírala vodou. Teplota neklesala, spíš naopak. Tělo jí ztěžklo a připadalo jí cizí, obličej jí sálal, jako by ho držela příliš blízko kamen. Několikrát se tajně zavřela v koupelně a změřila si teplotu. Třicet devět. Pak třicet devět celá tři. Jenže oslava už se rozjela vlastním směrem a v tomhle běhu nikoho její stav nijak zvlášť nezajímal.
Jako první dorazila Blanka Sedláčeková. Jako vždy s nespokojeným výrazem a s dojmem, že nepřišla na návštěvu, ale na kontrolu personálu.
„Proboha…“ protáhla hned ode dveří, zatímco si svlékala kožich. „Máte tu vedro jako v sauně. A rybinou je cítit celý byt. Zkoušeli jste vůbec někdy otevřít okno?“
Prošla rovnou do kuchyně, aniž by Lucii pořádně pozdravila, nadzvedla víko mísy se salátem a nakrčila nos.
„Ty už jsi ten salát promíchala? Proč tak brzy? Teď pustí vodu.“
Lucie stála u dřezu a opírala se dlaněmi o linku.
„Blanko, já ho potom ještě…“
„A majonézy je tam moc. Michal od dětství nesnáší, když je jídlo těžké a mastné.“
Jako by to Lucie po osmnácti letech manželství nevěděla. Michal se hned objevil vedle matky, najednou viditelně živější.
„Mami, já jí to říkal. Ona si stejně všechno udělá po svém.“
Blanka Sedláčeková zhluboka povzdechla, jako člověk, který je celý život nucen snášet cizí neschopnost.
„Dnešní ženy jsou hrozně pohodlné. Jen by odpočívaly. My jsme bývaly jiné. Já druhý den po operaci vařila vývar a omáčku.“
Lucie ten příběh znala skoro nazpaměť. Jak Blance Sedláčekové vyndali slepé střevo a ona přesto „rodinu nezklamala“. Jak její muž, zesnulý Michalův otec, nikdy nejedl polotovary. Jak skutečná žena musí umět udržet domácnost. Někdy měla Lucie pocit, že tchyně měří hodnotu člověka výhradně množstvím utrpení, které dokázal beze slova snést.
K jedné hodině se začali trousit příbuzní. Hluk rychle zesílil. Někdo se v předsíni zouval, jiný nesl tašky s ovocem, další se už od dveří hlasitě smál. Lucie mechanicky prostírala, nosila talíře, rovnala ubrousky a opravovala drobnosti na stole. Všechno se jí před očima rozmazávalo.
„Luci, proč se tváříš tak kysele?“ zeptala se nahlas Michalova sestřenice Dita Pavlíčeková. „Vždyť je oslava!“
„Trochu na mě něco leze,“ odpověděla Lucie potichu.
Blanka Sedláčeková se okamžitě vložila do řeči.
„Ale prosím tě, obyčejné nachlazení. Dneska mladí umějí z každé teploty udělat tragédii.“
Několik lidí chápavě pokývalo hlavou a Lucie měla najednou pocit, že není dospělá žena, ale nějaká rozmarná školačka, kterou právě kárají za špatné chování.
Petra byla celý den zachmuřená. Skoro nevycházela ze svého pokoje, a když se nakonec u stolu objevila, okamžitě sklopila oči k telefonu.
„Ten telefon dej pryč,“ řekl Michal ostře. „Sedí tu lidi.“
„Jasně,“ zamumlala Petra, aniž zvedla pohled.
„Co je to za tón?“
„Normální.“
Lucie už dopředu vycítila blížící se hádku.
„Petro…“
„Co Petro?“ vybuchla najednou dcera. „Všichni se tváříte, že je všechno v pořádku. Máma je přitom úplně hotová.“
U stolu zavládlo trapné ticho. Dita Pavlíčeková rychle upila vína, někdo jiný začal předstírat mimořádný zájem o sleďový salát. Michal zrudl.
„Tohle si vyřešíme doma sami, rozumíš?“
„Samozřejmě,“ řekla Petra ledově. „Jako vždycky.“
Odstrčila židli, vstala od stolu a odešla do pokoje. Dveře za ní hlasitě bouchly. Blanka Sedláčeková sevřela rty.
„Rozmazlili jste ji. Za nás děti rodiče respektovaly.“
„Dneska je prostě jiná generace,“ poznamenal někdo z hostů opatrně.
„Žádná jiná generace,“ usekla tchyně. „Chybí výchova. Lucie je moc měkká. Žena má poslouchat manžela, potom si děti nedovolí lézt rodičům na hlavu.“
Lucie seděla mlčky a cítila, jak se hlasy kolem ní vzdalují, jako by je někdo tlumil přes několik vrstev látky. Ve spáncích jí bušilo, chuť jídla téměř nevnímala, před očima se jí míhaly obličeje, talíře, cizí ruce a skleničky. A náhle si s nečekanou ostrostí vybavila jinou oslavu, dávnou, snad před patnácti lety. Tehdy byli s Michalem krátce po svatbě, ona pracovala ve velké firmě a nabídli jí povýšení. Skutečné povýšení, s pořádným platem a perspektivou. Nadřízený jí tenkrát řekl: „Máte výbornou hlavu, nenechte si tu příležitost utéct.“ Jenže o týden později se jí Michal zachmuřeně zeptal: „A kdo bude žít doma? Já se ženil, ne že bych si hledal spolubydlící.“ Tehdy jí to připadalo skoro dojemné. Myslela si, že manžel touží po rodině, po teplém domově, po ní. A tak tu nabídku odmítla sama, z lásky. Teď, když seděla u slavnostního stolu s horečkou blížící se čtyřicítce, ji poprvé napadlo, jestli ji tu vůbec někdy někdo opravdu miloval, nebo jestli se všichni jen naučili spoléhat na to, že se vždycky přizpůsobí.