Probudila jsem se, protože mě někdo prudce šťouchl do ramene. Nebyl to polibek, ani tiché zašeptání: „Všechno nejlepší, lásko.“ Jen neomalený, tvrdý dotek mužské ruky.
„Terezo, co se tady rozvaluješ? Táta jede na ryby, tak vstávej a udělej mu svačinu. Ty se vždycky válíš do poslední chvíle.“
Martin už seděl na kraji postele zády ke mně a zavazoval si tkaničky na teniskách. Jeho široká záda v pomačkaném tričku působila jako neproniknutelná zeď. Podívala jsem se na hodiny. Šest ráno. Spánky mi tupě tepaly nevyspáním, víčka se mi lepila k sobě. Do postele jsem se předchozí noc dostala až po jedné, protože jsem po nečekané návštěvě Petry s rodinou ještě domývala nádobí a potom žehlila Martinovy košile.
Neřekla jsem nic. Jen jsem se posadila, spustila bosé nohy na studenou plovoucí podlahu a na okamžik zůstala nehybně sedět. Kdesi hluboko ve mně ještě doutnala hloupá, dětinská naděje. Třeba teď. Třeba aspoň potichu, dokud jsme sami. Řekne to. Popřeje mi. Obejme mě. Nečekala jsem dárek, dokonce ani květiny. Čekala jsem jen dvě obyčejná slova.
Martin se ve dveřích ložnice otočil.
„Ty mě neslyšíš? Říkám, udělej sendviče. Se salámem a sýrem. A do termosky mu nalej čaj, ale ne nějakou břečku, pořádně ho vylouhuj. Minule to chutnalo jako obarvená voda, táta si stěžoval.“
„Martine…“ začala jsem opatrně.
„Co Martine? Ráno jsi vždycky úplně zabrzděná. Pohni, v sedm má být u jezera, a jestli budou kolony, zase bude nadávat.“
Odešel. Zůstala jsem sedět na posteli a dívala se na místo, kde ještě před chvílí stál můj muž. V hrudi se mi pomalu převracelo něco těžkého, jako nasáklý chomáč vaty. Polkla jsem. Pak jsem vstala, přehodila přes sebe župan a zamířila do kuchyně.
Tam už naplno rachotila Alena, moje tchyně. Stála u dřezu a znovu umývala talíře, které jsem podle ní včera samozřejmě umyla nedostatečně. Byla štíhlá, napřímená, se šedými vlasy natočenými do trvalé a s výrazem ženy, která je přesvědčená, že má právo velet kdekoli na světě. Jakmile mě zahlédla ve dveřích, ani mě nepozdravila. Rovnou zaútočila.
„Terezko, co je to za zvyk nechávat na nádobí mastný povlak? Přejela jsem po talíři prstem a klouzalo to. Víš vůbec, co znamená čistota? U nás doma se dřez vždycky leskl. Tvoje matka tě to nejspíš nenaučila.“
Beze slova jsem došla k lednici a vytáhla salám se sýrem. Ruce pracovaly samy od sebe. Nakrájet chleba, na tenké plátky seříznout sýr, potřít pečivo máslem, poklást kolečky salámu. Alena za mými zády dál nespokojeně brblala, ale její hlas ke mně doléhal jen jako vzdálené hučení. Před očima jsem pořád viděla kalendář v telefonu, který jsem si včera otevřela. Třiadvacátého října. Moje narozeniny. Osmatřicet let.
Když tchán konečně odjel na ryby, práskl za sebou dveřmi a také mi neřekl vůbec nic. Teprve tehdy jsem zůstala v kuchyni sama. Na sporáku se začínala vařit voda v konvici. Posadila jsem se na stoličku, položila ruce na stůl a zírala do jednoho bodu na zdi. Kdysi tam visely dětské obrázky, teď po rámečku zůstal jen vybledlý čtverec. Ticho v bytě tlačilo do uší, ale právě v něm jsem najednou pochopila naprosto jasně: nikdo mi nic neřekne. Oni na to skutečně zapomněli.
Zbytek dne se rozběhl podle obvyklých kolejí. Kolem oběda se Alena rozhodla uspořádat rodinné posezení. Dodnes nevím, jaký důvod k němu původně měla, protože se mě zjevně nijak netýkal. Dorazila Petra, Martinova mladší sestra, se svým manželem Pavlem a sedmiletým synem Matyášem. Pavel, měkký, mlčenlivý chlapík s věčně provinilým výrazem, se okamžitě usadil do rohu pohovky a sklonil se k telefonu. Petra sotva překročila práh, už hlasitě naříkala na počasí, na dopravu i na to, že se Matyáš ve škole zase popral.
„Teri, proč tu stojíš jako solný sloup?“ zavolala vesele a skopla boty přímo uprostřed chodby. „Tak šup, chystej stůl, máme hlad jako vlci. Pavel od rána nic nejedl. Říkala jsem mu, ať vydrží do oběda, protože u Terezy bude navařeno. Ta naše hospodyňka se vždycky postará. Viď, mami?“
„Hospodyňka je trochu silné slovo,“ sevřela rty Alena, která právě připlula z kuchyně. „V rozích se válí prach a nádobí myje ledabyle. Ale hlady nikoho nenechá, to se jí upřít nedá.“
Stála jsem v předsíni s cizí bundou v rukou a cítila, jak se mi do tváří žene horkost. Nebylo to studem. Bylo to ponížením, němým a bezmocným. Je mi osmatřicet, jsem dospělá žena s vysokou školou, a oni se mnou mluví jako se služkou. Nejhorší na tom bylo, že jsem si na to zvykla.
Prostřela jsem. Saláty, které jsem krájela ještě v noci, teplé jídlo, uzeninu, pečivo. Všechno jsem pečlivě rozložila, připravila příbory a ubrousky poskládala do trojúhelníků přesně tak, jak to měla Alena ráda. Ostatní se usadili. Martin zaujal místo v čele stolu, Petra s Pavlem po stranách a Matyáš okamžitě sáhl do mísy pro kolečko salámu. Alena slavnostně přinesla z kuchyně velký čokoládový dort „Praha“ koupený v supermarketu.
„Mami, a co slavíme?“ zeptala se Petra a napíchla na vidličku nakládanou houbu.
„Ale nic, prostě jsem měla chuť na něco sladkého,“ mávla tchyně rukou. „Terezko, co tam stojíš jako cizí? Přines dort, rozdej talířky, obsluž nás. Jsi přece paní domu.“
Dort jsem odnesla na stůl a postavila ho doprostřed vedle napůl vypité karafy s kompotem. Vtom Alena rozhodila ruce.
„Jejda, a kde je čaj? Terezko, dala jsi vařit vodu?“
Odešla jsem zpátky do kuchyně a zapnula rychlovarnou konvici. Stála jsem u pracovní desky, sledovala, jak se voda blíží k varu, a poslouchala smích, který se nesl z obýváku. Bavili se o Petřině dovolené a o tom, kam by bylo nejlepší vyrazit příští léto. Moje jméno v jejich hovoru nepadlo ani jednou. Jako bych se ve vlastním bytě stala neviditelnou.
Když jsem se vrátila s konvicí, Martin právě zvedal skleničku koňaku. U stolu se na chvíli rozhostilo ticho.
„Tak tedy,“ pronesl a přejel po přítomných už trochu zakaleným pohledem. „Na mámu, na sestru, na synovce… no a na všechny ostatní.“
Napil se. Ostatní se znovu rozmluvili, zacinkaly vidličky o talíře. Já zůstala stát s konvicí v ruce. „Na všechny ostatní.“ Nepadlo moje jméno. V den mých vlastních narozenin připil můj muž na všechny ostatní a já jsem se ocitla někde mezi nábytkem a tapetami.
Mlčky jsem nalila čaj do šálků. Ruce se mi třásly, přesto jsem se snažila nerozlít ani kapku. Potom jsem se posadila na své místo na kraji stolu. Jíst jsem nedokázala. Přede mě někdo postavil talířek s kusem dortu, ale nemohla jsem se ani podívat na ten lepkavý čokoládový bok.
Matyáš, přecpaný sladkým, začal pobíhat kolem stolu. Petra ho napomínala, ovšem líně a bez skutečného zájmu. Alena vyprávěla další historku o tom, jak v mládí dokázala jediným pohledem zkrotit výrostky na dvoře. Martin žvýkal dort a přikyvoval matce.
Najednou Matyáš prudce zabrzdil u sekretáře. Zpočátku jsem ani nepochopila, co se stalo. Ozvalo se ostré cinknutí a na podlahu se rozsypaly střepy. Otočila jsem se a v tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Mezi bílými kousky porcelánu ležel můj šálek. Ten samý z tenkého kostního porcelánu, s modrým květinovým vzorem, který mi babička věnovala k osmnáctinám. Byla to poslední věc, která mě s ní ještě spojovala. Jediná vzácnost, kterou jsem přenesla přes všechna stěhování, rekonstrukce i nekonečné výčitky tchyně, že „taková socialistická veteš“ nemá na viditelné polici co dělat.
Vyskočila jsem od stolu a vrhla se ke střepům.
„Matyáši, proč jsi to udělal?“ vyklouzlo mi.
„Bylo to omylem!“ vyletěla okamžitě Petra. „Co na něj křičíš? Je to jen nějaký hrnek.“
„Byl po babičce,“ řekla jsem tiše, klesla na kolena a roztřesenými prsty začala sbírat úlomky.
„No tak ho ubylo,“ odfrkla si Alena. „Neměla jsi tu starou kraksnu vystavovat. Stokrát jsem ti říkala, ať to uklidíš a dáš sem pořádný křišťál. Ale ne, ona se s tím svým harampádím tahá jako slepice s vejcem.“
Neodpověděla jsem. Nahmatala jsem větší střep, na němž zůstal neporušený modrý květ. Vzápětí mi ostrá hrana rozřízla bříško ukazováčku. Vykřikla jsem spíš leknutím než bolestí a prudce ucukla rukou. Krev se objevila okamžitě, hustá a tmavá, stekla mi přes dlaň a začala kapat na světlou podlahu.
Zvedla jsem hlavu. Nikdo nevstal. Nikdo se ani pořádně neotočil. Martin si doléval koňak. Petra otírala ubrouskem umazaný obličej svého syna. Alena krájela dort a rozdělovala ho na čisté talířky. Pavel sice na okamžik zvedl oči, ale hned se zase vrátil k displeji telefonu.
Krev dál padala na podlahu. Dřepěla jsem mezi střepy, druhou rukou si svírala poraněný prst a dívala se, jak červené kapky dopadají na bílý porcelán. A právě tehdy se ve mně cosi pohnulo — něco drobného, ale nesmírně důležitého.