Vítězslav se na Radku podíval s tichou prosbou v očích. Jen nepatrně přikývla – pochopila, že teď, před dětmi, nestojí o žádné vysvětlování ani nepříjemné otázky.
Nasedli do auta a zamířili do obchodně‑zábavního centra. Procházeli se mezi obchody, zastavili se na něco dobrého, děti se smály a aspoň na chvíli to vypadalo, že je všechno v pořádku. Vítězslav se snažil být veselý, ale napětí z něj úplně nezmizelo.
Až doma, když už byly děti uložené a v bytě zavládlo ticho, Radce se konečně podíval do očí. Hlas měl tlumený a plný rozpaků. Přiznal, že se cítí trapně a že ho mrzí, jak se věci seběhly.
„Můžeš mi říct, co se vlastně stalo?“ zeptala se klidně.
„Ano, můžu,“ odpověděl po krátké pauze.
Začal vyprávět. Přesně podle toho, na čem se s Radkou domluvili, vyzvedl děti, přibalil dárek a vyrazil k rodičům. Hned u dveří je přivítala jeho sestra a položila mu otázku, která ho zarazila – proč přijel s oběma dětmi. Nejdřív nechápal, co tím myslí, a jen poznamenal, že Radka dorazí později.
Pak se objevila matka. Přijala přání k narozeninám, ale její pohled byl chladný a zvláštně odměřený. Navrhla, aby Vítězslav odvezl Milenku pryč a Šimona nechal u prarodičů, prý že pak přijedou „jen rodina“ a udělají společnou fotografii.
„Mami, tomu nerozumím,“ řekl tehdy.
Odpovědí bylo mlčky naznačení směrem k Šimonovi. Jako by bylo všechno jasné.
„Vždyť je to jednoduché,“ vložila se do toho sestra s posměšným odfrknutím. „Odvez kluka k jeho příbuzným, vrať se s manželkou. Máma přece nechce cizí.“
Vítězslav se otočil k dětem a poslal je dolů s tím, že je hned dožene. Pak se ostře obořil na sestru. Ta začala vyčítat, že cizímu dítěti kupuje dárky, zatímco vlastní synovec prý nic takového nedostává.
Tehdy mu to došlo. Bez dalšího vysvětlování se rozloučil, popřál matce k narozeninám a odešel. Za ním se ještě ozývaly výčitky, ale neslyšel je – běžel po schodech za dětmi.
Telefon zazvonil vzápětí. Matčin hlas byl plný rozhořčení. Vyčetla mu, že se chová jako malé dítě, a dodala, že pro něj má evidentně větší cenu cizí kluk než vlastní matka.
„Ano, mami,“ odpověděl tiše. „Asi máš pravdu. Stejně jako my jsme vám cizí… já i moje rodina.“