Vítězslav Vysoký ta slova pronesl klidně a hovor bez dalšího vysvětlování ukončil. Telefon odložil stranou a celý rozhovor pak otevřeně převyprávěl Radce Bednářové. Seděla tiše, ruce složené v klíně, a jen s námahou potlačovala slzy, které se jí draly do očí.
„Víťo… kvůli nám ses rozhádal s rodinou. Měl jsi mi to říct hned, zůstala bych s dětmi doma,“ vydechla provinile.
Podíval se na ni překvapeně. „Myslíš to vážně? Jako že bych se měl cítit jako lump?“ zeptal se ostřeji, než zamýšlel.
Nakonec se s rodiči usmířil, hlavně na naléhání Radky. Jezdí za nimi na svátky, popřeje k narozeninám, ale nikdy se nezdržuje dlouho. Občas s sebou vezme Milenu Benešovou, častěji však přijede sám. Přijede, popřeje, zase odjede – bez výmluv a zbytečných řečí. Když se ho otec jednou zeptal, proč to tak má, odpověděl jen, ať se zeptá matky a sestry.
Dědeček však chodí za dětmi pravidelně. Bere je ven, hraje si s nimi a nikdy neřeší, kdo je vlastní a kdo ne. Říká, že když jeho syn dokázal přijmout ženu s dítětem, postavit si domov a nerozlišovat mezi dětmi, pak není důvod, aby on sám dělal opak.
Když se matka nesměle snaží zvát všechny dohromady, Vítězslav to odmítá bez obalu. „Moje rodina jsme my – já, manželka a děti,“ říká jasně.
Tak takhle žijí dál. Matka se dlouho nemohla smířit s tím, že ji syn podle jejích slov vyměnil za cizí dítě. On ale udělal jediné, co považoval za správné – ochránil svou rodinu.
„Tvoje rodina jsme přece my s tátou a sestra se synem!“ vyčítá mu.
„Ne, mami. Vy jste moji blízcí. Moje rodina je ale moje žena a děti,“ odpovídá klidně.
Shodu nikdy nenašli. Matka sice občas prohlásí, že by měli přijít všichni, ale Radka už z principu ustupovat nechce. Hrdost jí nechybí. Mileně návštěvy nezakazuje, jenže ta sama nemá chuť.
„Mami, babička pořád mluví jen o Romanovi Zeleném,“ bručí dívka. „Pořád Roman sem, Roman tam. Už tam nechci. Děda za mnou přijde sám.“
„Mileno, je to tvoje babička, tátovi by to bylo líto…“
„Moje babička je Růžena Pospíšilová. Ta nikdy nikoho nedělí na vlastní a cizí,“ řekla rozhodně.
Radka si v duchu pomyslela, že je celá po otci. Řekla to jasně a bez zaváhání. A měla pravdu. Teta Růžena přišla do jejich života, když už byla Radka skoro dospělá, a nikdy jí nedala pocit, že by byla navíc. Každý prostě chápe rodinu po svém.