Sešla jsem do obývacího pokoje. Stanislava Fialaová seděla u stolku a soustředěně si vykládala pasiáns, jako by na světě neexistovalo nic důležitějšího.
„Stanislavo Fialaová, potřebuju peníze na prášky. Tisíc dvě stě padesát korun.“
Zvedla ke mně oči. Potom se pomalu, téměř hadím pohybem, natáhla po peněžence, kterou jsem nechala ležet na stole. Vysypala drobné na ubrus a začala je jednu po druhé přepočítávat.
„Tisíc dvě stě padesát?“ zopakovala po mně. „Veroniko, ty ses snad pomátla. Ty nemáš peníze? Aha, vlastně nemáš, protože jsou u mě. Tak poslouchej: žádných tisíc dvě stě padesát nemáme. Právě jsem zaplatila splátku hypotéky. Odešlo všechno do poslední koruny.“
„Ale slyšela jsem vás, jak jste se domlouvala s prodavačkou na kabelce. Za dvacet tisíc.“
V místnosti se rozhostilo mrtvé ticho. Stanislava Fialaová se pomalu narovnala. Byla o půl hlavy vyšší než já a dokonale ovládala ten svůj způsob, jak se nad člověkem tyčit tak, že se mu sevřel žaludek.
„Co si to dovoluješ, ty ubožačko?“ procedila mezi zuby. „Okamžitě mi vrať přístup k účtům, když s nimi neumíš zacházet! Ještě musím nakoupit spoustu věcí, než přijedou důležití hosté! Ona chce léky… Vystačíš si s kopřivovým odvarem, tak jako si vystačila moje babička! A rozhazovat peníze za nějakou chemii ti nedovolím.“
Stála jsem bosá na studených parketách. Ve dveřích se objevil Michal Kratochvíl. Podíval se na mě, potom na svou matku a nakonec na rozházené mince na stole.
„Mami, co se stalo?“
„Tvoje žena,“ zasyčela Stanislava Fialaová, „mě obviňuje z krádeže. Já pro vás nespím, vedu celý rozpočet, starám se o všechno, a ona… Nevděčná mrcha.“
„Veroniko,“ udělal Michal krok ke mně, „okamžitě se mámě omluv. Hned.“
Dívala jsem se na ně. Matka a syn. Dva dravci sklánějící se nad zraněnou kořistí. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nebo možná naopak konečně zapadlo na správné místo.
„Omlouvat se nebudu,“ řekla jsem. „Už toho mám dost.“
Otočila jsem se a odešla do garáže. Za zády se mi ještě nesl její ječivý hlas:
„Tak je to pokaždé! Já pro ni dělám první poslední a ona se mi odvděčí takhle! Michale, vidíš to? Vidíš, koho sis přivedl domů?“
V garáži jsem za sebou zamkla. Zapnula jsem přímotop, otevřela notebook a přihlásila se do internetového bankovnictví. Zablokovala jsem všechny karty, ke kterým měla Stanislava Fialaová přístup. Zrušila jsem plnou moc. Zbytek peněz jsem převedla na nový účet. A pak jsem vytočila Gabrielu Řezníkovou.
„Jsem připravená.“
„Jsi si jistá?“ V jejím hlase bylo slyšet napětí.
„Ano. Řekla mi ubožačko a odmítla mi dát na léky. Už to dál nezvládnu.“
„Tak pojedeme podle plánu. Máš dokumenty?“
„Mám. Přes tvoji firmu jsem odkoupila jejich dluh. Všechno je čisté.“
„Výborně. Vydrž. A pamatuj si: budou hrát na soucit. Nenech se obměkčit. Michal tě zradí bez jediného zaváhání.“
Ráno začalo křikem.
Seděla jsem v kuchyni, pila kávu a dívala se z okna. Jarní slunce zaplavovalo místnost zlatým světlem a odráželo se od bílých šálků. Věděla jsem, že za pár minut se všechno převrátí naruby. Věděla jsem to, a přesto jsem si vychutnávala poslední zbytky klidu.
Dveře se prudce rozletěly. Na prahu stála Stanislava Fialaová s mobilem v ruce. Obličej měla rudý vztekem. Červená rtěnka se jí rozmazala, jako by si celou noc hryzala rty.
„Co jsi to provedla, ty nuzoto?“ zařvala. „Okamžitě mi vrať přístup k účtům! Ještě musím spoustu věcí zaplatit!“
Napila jsem se kávy, položila šálek zpátky na stůl a klidně se jí podívala do očí.
„Dobré ráno, Stanislavo Fialaová.“
„Jaké dobré ráno?! Ty jsi zablokovala karty? Odstřihla jsi mě od účtu? Úplně ses zbláznila?“
Do kuchyně vběhl Michal v pomačkaném tričku. Matka ho očividně vytáhla z postele.
„Veroniko, co se děje? Proč se máma nemůže dostat do banky?“
„Protože jsem jí zrušila přístup,“ odpověděla jsem vyrovnaně. „Je to můj účet. Moje peníze. A ode dneška s nimi vy dva nemáte nic společného.“
Stanislava Fialaová ztuhla. Ruka s telefonem se jí viditelně třásla.
„To je… to je loupež,“ vydechla. „Ukradla jsi naše peníze!“
„Naše?“ povytáhla jsem obočí. „Na tom účtu byla jen moje výplata. Ani koruna z vašich peněz. Vy jste moje peníze utrácela za svoje úvěry, nábytek a kabelky. Byly moje. A ode mě už nedostanete vůbec nic.“
„Ty špíno!“ vrhla se po mně tchyně a chytila mě za vlasy.
Zachytila jsem její ruku a sevřela jí zápěstí. Pevně. Tak pevně, až vykvikla bolestí.
„Pusťte mě,“ řekla jsem tiše. „Nebo zavolám policii.“
„Veroniko, co to děláš?!“ zařval Michal. „Pusť mámu! Ty zlodějko! Okamžitě jí obnov přístup, je jí špatně od srdce!“
„Od srdce?“ pustila jsem Stanislavinu ruku. „Skvělé. Zavoláme záchranku. A rovnou i policii. A vysvětlíme jim, jak jste půl roku utráceli moje peníze bez mého souhlasu. Jak jste mi odmítli dát na léky. Jak jste…“
„Mlč!“ zaječela Stanislava Fialaová. „Okamžitě mlč, nebo já…“
„Nebo co? Vyhodíte mě na ulici? To nebude nutné, odejdu sama. Ale než to udělám, chci vám něco ukázat.“
Vytáhla jsem z tašky složku. Otevřela jsem ji a rozložila papíry po kuchyňském stole.
„Tady jsou výpisy z banky za posledního půl roku. Tady převody za vaši kuchyňskou linku, tady účtenka za kabelku, tady platba za Michalovy hodinky. A tady je přehled mých osobních výdajů: jídlo, energie, sedm set padesát korun na punčochy a mýdlo. Všechno ostatní šlo na vaše rozmary.“
Michal popadl výpisy do ruky. Výraz v jeho tváři se měnil každou vteřinou. Nejdřív vztek, pak nejistota, potom zmatek a nakonec strach.
„Mami, co to má znamenat? Říkala jsi mi, že Veroničiny peníze jdou na hypotéku!“
„Vždyť šly!“ vykřikla Stanislava Fialaová. „Jenže… jenže hypotéka nebyla jediný výdaj. Ty tomu nerozumíš, Michale. Museli jsme si udržet úroveň. Tvůj otec nám nechal takové dluhy… Kdyby nebylo mě, dávno bychom bydleli někde v díře!“
„Dluhy?“ otočila jsem další stránku. „Tady je úvěrová smlouva. Tady potvrzení o zástavě domu. A tady dokument, podle kterého byl dluh odkoupen třetí osobou. Věřitelem už tedy není banka, ale soukromý člověk. A tím člověkem nejste vy, Stanislavo Fialaová.“
Zbledla. Sesunula se na židli a ruce se jí roztřásly ještě víc.
„Kdo?“ zašeptala. „Kdo ten dluh odkoupil?“
„Člověk, kterému jste před deseti lety zničila život.“