Páteční večer měl být klidný. Jana Tkadlecová se vracela z práce později než obvykle a v obou rukou vláčela těžké tašky, v nichž o sebe tiše cinkaly lahve olivového oleje a plechovky dražších dovážených rajčat. Po směně si ještě schválně zajela na trh, aby sehnala pořádné hovězí a čerstvé bylinky. V jedné tašce měla i dárek pro Michala Kováře — lahev sběratelského malbecu, po kterém se už půl roku sháněl.
Jana si cestou představovala, že si večer konečně sednou, otevřou dobré víno a promluví si. Ne mezi dveřmi, ne ve spěchu, ne přes výčitky. Opravdu.
Klíč se otočil v zámku. Sotva dveře povolily, udeřil ji do nosu pach přepáleného oleje a smažené cibule. Hned v předsíni stála Helena Mlynářová, její tchyně. Ruce zapřené v bocích, rty stažené do úzké čárky.
„No konečně ses uráčila přijít, noční ptáče,“ spustila. „Večeře už je dávno zničená, karbanátky jsou jak podrážka. Normální žena má stůl připravený včas, jen ty se touláš kdovíkde.“
Jana beze slova sundala kabát a pověsila ho na ramínko. Tašky se jí zařezávaly do prstů.
„Byla jsem v práci, Heleno Mlynářová. Porada se protáhla.“
„Já ty tvoje porady znám,“ odfrkla tchyně. „Za nás ženské taky chodily do práce, ale stihly navařit, přivítat muže a ještě doma uklidit. A ty? Lítáš kolem té své kariéry, jako by to byl svatý obrázek.“
Jana prošla do kuchyně a snažila se nereagovat. Na sporáku skutečně stála pánev s tmavohnědými, vysušenými kusy, které kdysi zřejmě bývaly karbanátky. Vedle ní chladl hrnec polévky. Jana začala vyndávat nákup, rovnat potraviny do skříněk a lednice, a přitom automaticky oplachovala nádobí nahromaděné za celý den.
Helena Mlynářová se posadila ke stolu, podepřela si tvář dlaní a pozorovala snachu pohledem kontrolora. Z obýváku doléhaly tlumené výstřely a výbuchy. Michal Kovář hrál na konzoli. Nepřišel ji ani pozdravit.
„Janičko,“ změnila tchyně najednou tón. Její hlas zesládl, skoro se tvářil jako laskavý, a právě z toho Janě přeběhl mráz po zádech. „Michal potřebuje do svého startupu pětasedmdesát tisíc. Má na to už jen týden. Investor prý nepočká. A ty si přitom žiješ jako v bavlnce.“
Jana strnula u dřezu. Potom si pomalu utřela ruce do utěrky a otočila se.
„Včera jsem mu poslala dvanáct a půl tisíce na propagaci. Předtím jsem zaplatila kurzy programování. Jakých pětasedmdesát tisíc?“
„Jakých asi!“ rozhodila rukama Helena Mlynářová. „Normálních peněz. Copak to nechápeš? Rodinný rozpočet je společný. Nebo je ti líto dát vlastnímu muži? Z nás bys sedřela poslední košili. Každý den si kupuješ kávu s sebou, ale když jde o rodinnou věc, najednou tě škrtí lakota. Ty nejsi příživnice, ty jsi příživnice naruby, přesně to jsi.“
Jana zatnula zuby. Vzpomněla si na ranní malé cappuccino z kavárny u kanceláře za padesát korun. Jediná drobná radost za celý den. A už druhý měsíc jí bylo vyčítáno, jako by kvůli němu ruinovala rodinu.
„Mami, nech ji,“ ozval se z obýváku Michal Kovář. Ani se neobtěžoval zvednout z gauče. „Jani, ale je fakt, že jsi poslední dobou hrozně skoupá. Dřív jsi byla jiná. Věřila jsi mi.“
Jana vyšla do chodby, odkud bylo vidět do obývacího pokoje. Michal ležel s nohama přehozenýma přes opěrku a oči měl přilepené k televizi. Po obrazovce pobíhaly jakési příšery a z reproduktorů praskaly dávky ze zbraní. Čtyřiatřicetiletý muž. Čtyřiatřicet let.
„Michale, promluvme si bez mámy,“ řekla tiše.
„A proč byste si měli šeptat?“ vpadla do toho okamžitě Helena Mlynářová, která se objevila ve dveřích kuchyně. „Přede mnou už máte tajnosti? Já tady mimochodem bydlím. Do tohohle bytu jsem dala duši. Nervy i úspory. A ty se k nám se synem chováš jako k cizím.“
Jana se k ní pomalu obrátila. Duši a úspory. Myslela tím pětadvacet tisíc korun, které před třemi lety přispěla na rekonstrukci. Pětadvacet tisíc, na něž od té doby nezapomněla ani jediný den. Celá oprava přitom stála přes tři sta sedmdesát pět tisíc a každou korunu vydělala Jana. Stejně jako našetřila počáteční vklad na hypotéku. Stejně jako platila samotnou hypotéku.
Helena Mlynářová na ni hleděla s výrazem uražené spravedlnosti. Pak se otočila k synovi a pronesla, jako by Jana v místnosti vůbec nestála:
„Z ní nikdy opravdová manželka nebude. Myslí jen na sebe. Ale to nic, já ji srovnám. Byt už je teď náš společný, hotovo. Ona moc dobře ví, že nemá kam jít.“
Jana neřekla nic. Odešla do ložnice, zavřela za sebou dveře a posadila se na postel. Dlouho se dívala na kabelku nacpanou pracovními dokumenty. Nakonec vytáhla notebook a otevřela bankovní aplikaci. Na spořicím účtu leželo tři sta sedmdesát pět tisíc korun. Její bezpečnostní rezerva, kterou si potichu skládala stranou poslední tři roky. Michal o ní neměl tušení. Helena Mlynářová už vůbec ne.
Jana notebook zaklapla a lehla si. Spánek ale nepřicházel.
Myslela na začátek jejich příběhu. Před pěti lety jí babička, jediný skutečně blízký člověk, zanechala dědictví — sto dvacet pět tisíc korun. Michal tehdy navrhl, že peníze použijí na počáteční vklad k hypotéce, a tvrdil, že má také něco našetřeno. Jenže když došlo na podpis smlouvy, jeho peníze se náhle „někam poděly“. Všechno prý vložil do „průlomového projektu“. Byt byl nakonec napsán na Janu. Hypotéka také. Helena Mlynářová tehdy poznamenala: „Tak si to plať sama, když jsi tak samostatná. A mého syna do dluhové pasti netahej.“
Jana platila. Měsíc co měsíc. Osm tisíc sedm set padesát korun. K tomu energie, služby, potraviny, drogerii, léky, když někdo onemocněl, oblečení i spotřebiče. Všechno leželo na jejích bedrech. Michal si čas od času půjčoval na své startupy a ty peníze se nikdy nevracely. Helena Mlynářová už roky nepracovala, žila z malé penze, ale přesto Janu neustále poučovala, jak se má „správně žít“.
A Jana to snášela. Protože milovala. Protože věřila, že rodina je nejdůležitější. Protože její vlastní matka pila a nechala ji babičce, a Jana si kdysi přísahala, že ona bude mít jiný život. Jiný domov. Jinou rodinu.
Dopadlo to přesně takhle.
V neděli Helena Mlynářová uspořádala okázalý oběd. Na stůl vytáhla starý servis po babičce, napekla koláče a usadila se do čela stolu jako panovnice. Michal seděl duchem nepřítomný a bez zájmu šťouchal vidličkou do jídla.
„Janičko, nechceš ještě polévku?“ cukrovala tchyně. „Jsi tak hubená, v té práci tě úplně vysávají. Už bys měla myslet i na duši, na mateřství. Hodiny tikají. Porodíš nám vnoučka, půjdeš na mateřskou, Michal se ujme mužské role a začne pořádně vydělávat. A ty budeš doma u manžela, v bezpečí jako za hradbou.“
Jana zvedla oči od talíře.
„A z čeho budeme žít, než se té role ujme? Hypotéka je moje. Kdo ji bude platit?“
Helena Mlynářová nespokojeně semkla rty a otřela si ústa ubrouskem.
„Když Pánbůh dá dítě, dá i na dítě. Neodmlouvej starším. Mateřství je tvoje hlavní poslání, ne se pořád hrabat v papírech.“
„V těch papírech je, Heleno Mlynářová, moje výplata. A hypotéka. A splátka lednice. A mimochodem i vaše koláče.“
Michal se probral ze zamyšlení a konečně se na ni podíval.
„Jani, vážně, proč jsi pořád tak negativní? No tak hypotéka. Rozjedu podnikání a všechno doplatíme. Dej mi čas.“
„Kolik času, Michale? Slibuješ to už tři roky. Nemáš jediný funkční projekt. Ani jednou jsi nezaplatil služby za byt.“
„A už je to tady.“ Michal odstrčil talíř. „Máma má pravdu. Ty máš v hlavě místo mozku kalkulačku.“
Helena Mlynářová spokojeně přikývla. Janě se zvedl žaludek. Odsunula židli a vstala od stolu.
„Děkuju za oběd. Půjdu si lehnout, bolí mě hlava.“
Večer přišel Michal do ložnice. Jana seděla s knihou v rukou a předstírala, že čte. Posadil se na okraj postele a pokusil se ji vzít za ruku. Prsty mu ucukla.
„Jani, nehádejme se. Máma se přece snaží kvůli nám.“
„Kvůli nám? Ona mě zaživa požírá.“
„Je hodná. Jen chce, aby věci fungovaly normálně, lidsky.“
„Lidsky znamená, že já dřu jako kůň, ty se válíš na gauči a tvoje matka mi říká příživnice?“
Michal se zatvářil otráveně.
„Tak to nemyslela. Ty si všechno vykládáš špatně.“
„Tak mi to tedy vysvětli.“