„Rostíčku, přijdeš dnes za mnou?“ zeptala se Ladislava Procházková do telefonu tichým, unaveným hlasem.
„Mami, vždyť sama víš, kolik mám práce,“ odpověděl Rostislav Sedláček podrážděně. „Musím zvládat povinnosti za sebe i za tebe. A moje sestra? Ta se v podnikání vůbec nevyzná, od ní se pomoci nedočkáš.“
„Jsi na ni příliš přísný,“ namítla Ladislava. „Je to matka, má teď úplně jiné starosti. A navíc – čím jsi na té firmě tak zavalený? Všechno tam běží léta stejně. Není nutné, abys tam byl pořád. Stanislav Modrý má všechno pevně v rukou.“
„Ten tvůj Stanislav Modrý,“ skočil jí syn do řeči, tentokrát už chladně, „je dávno za zenitem. Měla bys mi dát plnou moc, vyhodil bych toho důchodce a udělal v tom pořádek.“
Ladislava pevně sevřela rty.
„Ne, synku. Stanislavovi věřím skoro víc než sama sobě.“
Rostislav vybuchl:
„A to ti nevadí, že jsem tvůj syn? Že bych měl rozhodovat já, a ne nějaký starý dědek?!“
V telefonu se ozvalo krátké přerušované pípání. Spojení bylo ukončeno. Ladislava se bezvládně opřela o polštář. Ten rozhovor ji připravil o zbytky sil. Do nemocnice ji ostatně přivezly právě děti.
Dlouho se snažila zvládat nemoc doma. Přesvědčovala samu sebe, že to ještě zvládne, ale tělo už odmítalo poslouchat. Teprve když dětem zavolala a klidným hlasem řekla, že času jí zbývá jen málo, obtěžovaly se přijet. Všechno proběhlo rychle – za dvě hodiny už ležela na klinice. Prosila je, aby ji nechaly doma, aby mohla poslední dny strávit s nimi, ale jako by její slova ani nevnímali. Až na nemocničním pokoji jí došlo, že už nikdo nepřijde. Budou jen čekat, až to skončí.
Když byly děti dospělé a samostatné, provdala se znovu. Její druhý manžel vlastnil menší firmu. Neměl vlastní potomky, její už vyletěli z hnízda, a Ladislava měla spoustu volného času. Společně se vrhli do práce. Pak ale manžel náhle zemřel a ona zůstala jedinou majitelkou prosperujícího podniku.
Děti se peněz nikdy nezříkaly, to ne. Ale přijít jen tak, bez důvodu, na to si čas nenašly. Když onemocněla, dokonce se na chvíli zaradovala – byla přesvědčená, že teď u ní zůstanou, že nemocná matka je konečně přivede blíž. Objevily se, zmizely, a její stav se den ode dne zhoršoval.
Lékaři se vyhýbali jasným prognózám, ale z jejich výrazů Ladislava vyčetla pravdu. Nic dobrého ji nečekalo. Ležela, přehrávala si celý svůj život a tiše vyhlížela konec. Po rozhovoru se synem dostala chuť telefon vypnout navždy. S vypětím posledních sil to skutečně udělala.
Stanislav Modrý ji navštěvoval. Vyprávěl, že Rostislav se snaží firmu řídit, rozdává nesplnitelné příkazy, mluví o velkých změnách, ale nikdo ho nebere vážně. Ladislava tehdy stiskla starému příteli ruku a zašeptala:
„Vydrž, Stando. Až tu nebudu, ať si to Rosťa klidně celé rozbije.“
„Láďo, tak nemluv,“ bránil se. „Na smrt je ještě brzy.“
„Ne, cítím to. Už je čas.“
„Potřebuješ spíš trochu péče a rozptýlení,“ snažil se ji povzbudit. „Pak by tě takové myšlenky ani nenapadly.“
Ladislava zavřela oči a přála si jediné – aby to všechno skončilo. Nejvíc ji bolelo vědomí, že její vlastní děti netrpělivě čekají na její smrt.
Už skoro dřímala, když zaslechla tiché, pravidelné šustění. Otevřela oči a spatřila velmi mladou dívku, která na ni s vyděšeným výrazem hleděla a nejistě přešlapovala u postele.
—