„Ach, promiňte, já vás probudila! Klidně přijdu později,“ vyhrkla dívka omluvně a nervózně sevřela násadu mopu, u nohou postavené vědro.
„A kde je Božena?“ zeptala se Ladislava tiše.
Obvykle tu uklízela právě Božena Doležalová – nenápadná, laskavá žena, která pracovala jako sanitářka. Ladislava si ani nebyla jistá, jestli se na oddělení střídají i jiní lidé, ale Boženu vídala pořád. Jen dnes ne.
„Maminka je trochu nemocná, tak ji zastupuju,“ vysvětlila dívka a pustila se znovu do práce.
„To je od tebe hezké, děvčátko,“ pousmála se Ladislava Procházková a s potěšením sledovala její svižné, ale opatrné pohyby.
Otřela si slzy a s každým dalším setřeným tahem mopu měla pocit, že svět se přece jen nezastavil. Život pokračoval tady, v nemocničním pokoji, v obyčejném úklidu chodby. Bylo to jako krátké nadechnutí čerstvého vzduchu – drobnost, která ale dokázala vrátit jiskřičku naděje.
Dívka pracovala tiše a pečlivě a Ladislava si pomyslela, že možná ještě není čas vzdát se a přestat věřit, že se věci mohou zase narovnat.
„Nemohu vám něco přinést? Třeba koupit?“ zeptala se dívka, když si všimla slz v jejích očích.
Ladislava si znovu setřela tvář.
„Ne, nic nepotřebuji. Děkuji ti, zlatíčko,“ odpověděla jemně.
Dívka zaváhala.
„A proč tedy pláčete? Víte co, večer se tu ještě stavím! Přinesu palačinky, dnes je budu doma dělat. Nebuďte sama.“
A než Ladislava stačila cokoliv dodat, dívka zmizela za dveřmi. Teprve potom si uvědomila, že se ani nezeptala na její jméno.
Večer byl dlouhý a prázdný. Ladislava dokonce sáhla po telefonu, ale hned ho zase odložila. Stejně by s ní Karolína ani Rostislav mluvit nechtěli.
Dveře se tiše otevřely.
„Tak jsem tady!“ ozval se známý hlas.
Ladislava Procházková se překvapením nadzvedla na polštáři.
„Vy… opravdu?“
„Slib je slib. A mimochodem, jmenuju se Vendula,“ usmála se dívka a začala na stolek rozkládat talířky.
Do pokoje se rozlila vůně domácích palačinek a ještě něčeho dávno zapomenutého.
„Nemohu přijít na to, co tak krásně voní…“
„Jahodová marmeláda. A mám i zakysanou smetanu. Co máte raději?“ Vendula utrhla kousek palačinky.
Krmení probíhalo pomalu a opatrně. Ladislava si ani nevšimla, že snědla skoro celý talíř.
„Dost, už nemůžu,“ vydechla nakonec.
„Dobře,“ kývla Vendula spokojeně.
„Vnučko moje, ty jsi tak hodná,“ zašeptala Ladislava a znovu se rozplakala.
„Prosím, neplačte,“ řekla Vendula a jemně jí stiskla ruku. „Všechno se zlepší. Musíte věřit. A hlavně jíst, odkud by se jinak vzala síla? Teď si odpočiňte, zítra přijdu zase místo maminky. Tak se uvidíme.“
Druhý den se Ladislava cítila o něco lépe. Pokusila se učesat, jak to šlo. Když Vendula vstoupila s mopem do pokoje, bylo to, jako by se místnost zalila sluncem.
Ladislava se vyptávala na její život. Vendula studovala a zároveň pomáhala doma. Tatínka ztratila v raném dětství a žádné vzpomínky na něj neměla.
„Děvče zlaté,“ pronesla Ladislava a pohlédla na vychladlé palačinky, „vezmi si aspoň trochu peněz. Kupovala jsi suroviny, měla jsi s tím práci.“
Vendula se začervenala a chtěla odmítnout, ale Ladislava trvala na svém. V tu chvíli se mezi nimi zrodil zvláštní pocit blízkosti, téměř zapomenuté přátelství, které Ladislavě ulevilo a rozehřálo srdce.
Vendula se zasmála.
„Ale no tak, to přece nestojí za řeč. A navíc zdraví je…“