…to přece stojí nade všechno ostatní. Je smutné sledovat, když někdo nemůže být zdravý.
Ladislava Procházková tu noc téměř nezamhouřila oči. Myšlenky se jí honily hlavou až do svítání a někdy nad ránem si v nich konečně udělala jasno. Věděla, co musí udělat. Když Vendula Moudrýová přišla, Ladislava už byla vzhůru a čekala na ni. Rozhovor nezačala přímo, spíš opatrně našlapovala kolem tématu.
„Vendulko, řekni mi… máš teď hodně starostí se školou?“ zeptala se tiše.
Vendula se pousmála, jako by ji otázka pobavila.
„Vůbec ne. Máme volno, zkouškové jsem zvládla bez problémů.“
Ladislava přikývla a po krátké pauze dodala:
„A máš nějaký sen? Něco, po čem opravdu toužíš?“
Vendula si sedla blíž k posteli, vzala talíř s plněnými závitky, opatrně na ně foukla a podala ho Ladislavě. Ta si uvědomila, že jí sama, bez cizí pomoci, a překvapilo ji to.
„Samozřejmě že mám,“ odpověděla Vendula zamyšleně. „Bez snů by to přece ani nešlo. Už odmalička chci vzít maminku do Paříže. Ano, opravdu do Paříže,“ zasmála se. „Nikdy nebyla v zahraničí. Celý život jen pracovala a starala se o ostatní. Pamatuju si, že když mi bylo pět, slíbila jsem jí, že až vyrostu, jednou ji tam vezmu. A já ten slib splním. Dodělám školu, najdu si práci a pojedeme. Ať to stojí cokoli.“
Ladislava jí stiskla ruku, v očích měla něhu.
„O tom vůbec nepochybuji. Ty to dokážeš. Jenže… já bych ti chtěla něco nabídnout.“
„Nabídnout?“ Vendula se na ni překvapeně podívala.
„Ano. Práci,“ vyslovila Ladislava pomalu. „Buď mi vnučkou. Opravdovou. Hodnou, starostlivou. Nemám už mnoho času a nechci odejít úplně sama. Pro vlastní děti jsem jen zdroj peněz. Tobě a tvé mamince bych zaplatila tolik, že by vám to na Paříž bohatě stačilo.“
Vendula na ni pohlédla s úžasem, dokonce se zděsila.
„To nemyslíte vážně. Tak se přece nemluví. O žádné peníze nejde. Budu tu s vámi i bez nich. Péče a lidská blízkost se nedají koupit.“
Ladislava ji pozorovala se smutným úsměvem. V duchu si říkala, že je Vendula ještě příliš mladá na to, aby znala odvrácenou stranu života.
Od té doby začala Vendula chodit tak často, že Ladislava sotva stíhala dojíst všechny dobroty a děkovat za laskavost. Pokusila se jednou zmínit odměnu Boženě Doležalové, ale její pohled byl tak výmluvný, že Ladislava téma okamžitě opustila.
Vendula nosila celé hromady knih. Společně hledaly informace o cvičeních vhodných k Ladislavinu onemocnění i o správné stravě. Lékař nad tím jen kroutil hlavou a říkal, že péče a chuť žít někdy dokážou víc než samotná medicína.
A skutečně – Ladislava se cítila lépe. Dokonce se přistihla, že se usmívá. To se jí už dlouho nestalo. Rozumem si uvědomovala, že Vendula pro ni není rodina, ale v tu chvíli jí byla bližší než kdokoli jiný, snad kromě Boženy. Jednoho podvečera za ní přišel ošetřující lékař.
„Paní Procházková, rád bych si s vámi promluvil.“
„Poslouchám vás.“
Lékař chvíli váhal.
„Chtěl bych otevřít otázku operace.“
Ladislava se zarazila.
„Vždyť jste říkal, že už nemá smysl, že je pozdě.“
„To platilo před týdnem,“ přiznal. „Teď je situace jiná. Vaše tělo zesílilo, cítíte se lépe. Šance jsou malé, ale existují.“
„Mohu si to promyslet?“
„Ano, ale prosím, dlouho nečekejte.“
Celou noc pak Ladislava v duchu znovu procházela svůj život, dobré i zlé chvíle. Chtěla ještě žít? Ano, bez pochyb. Chtěla zůstat bezmocná a odkázaná na lůžko? To ne. Ráno si nechala zavolat lékaře a dlouze s ním mluvila, než se definitivně rozhodla, že udělá krok, který jí dává alespoň malou naději.