Do pokoje za Ladislavou Procházkovou po rozhovoru s lékařem začali přicházet další lidé. Nejprve jakýsi muž v bílém plášti, vzápětí žena. Připojovali přístroje, měřili hodnoty, odebírali krev a cosi si zapisovali. Ladislava vše snášela klidně, dokonce s jakýmsi vnitřním očekáváním.
Když dorazila Vendula Moudrýová, pokoj doslova zářil optimismem.
„Zlatíčko, představ si, že mi nabídli operaci!“ vyhrkla Ladislava nadšeně.
„Vážně?“ Vendula vytřeštila oči, přisedla k lůžku a pevně jí stiskla ruku. „Vždyť jste říkala, že už to nepřipadá v úvahu…“
„To jsem si myslela i já. Jenže včera mi pan doktor vysvětlil, že se objevil drobný záblesk naděje. Malý, ale skutečný. A chci, abys věděla jednu věc – ty jsi to nejčistší a nejlaskavější, co mě v životě potkalo.“
Vendule se zaleskly oči. Na pacientce jí opravdu záleželo, obdivovala její houževnatost i klid, s jakým všechno přijímala.
„Kdy to bude?“ zeptala se tiše.
„Zítra odpoledne. Vendulko… mohu tě o něco požádat?“
„Samozřejmě. Cokoliv,“ přikývla a otřela si tváře.
Ladislava se k ní naklonila a cosi jí pošeptala. Vendule se překvapením zvedlo obočí. Pak se usmála:
„Vy jste neuvěřitelná. Udělám přesně, jak chcete.“
Následující den se chodbou nemocnice hnul nečekaný průvod. Lékař se snažil návštěvníky zastavit, ale marně.
„Vy tomu nerozumíte,“ rozčiloval se Rostislav Sedláček. „Maminka může zemřít každým dnem. Když to nevyřešíme teď, budeme pak půl roku čekat kvůli dědictví. Se závětí je to hned. Notář je s námi, všechno máme připravené, zabere to chvilku.“
Doktor náhle změnil tón:
„Aha, notář? No, tak prosím.“
Rostislav si té změny ani nevšiml, prudce otevřel dveře a vstoupil. Hned za ním Karolína Petříčková. Oba se zarazili. Notář jim nahlédl přes ramena a nechápavě pronesl:
„Promiňte… kdo z vás je tady ten umírající?“
Ladislava ležela na posteli upravená, s lehkým make-upem, pečlivým účesem a v drahém hedvábném županu. Nebylo jí lehko, ale držela se statečně. Vendula jí předčítala knihu. Jakmile Ladislava děti uviděla, rozzářila se:
„No podívejme se, děti přišly! To je radosti!“
Rostislav zmateně vydechl:
„Mami… ty… ty přece měla…“
Znejistěl a podíval se na Karolínu. Ladislava se pousmála:
„Copak, přišel jsi mě už pohřbít?“
„Ne… jen… vidím, že ti je líp. Ale když už jsme zaplatili notáře, bylo by dobré podepsat závěť.“
„A k čemu?“
„Aby pak nebyly žádné průtahy.“
„Žádné nebudou,“ odpověděla klidně. S námahou se posadila a pevně řekla:
„Závěť už existuje. Je sepsaná, ověřená – a vaše jména v ní nejsou.“
Odvrátila se. Slyšela křik Karolíny, nadávky syna, ale ochranka je brzy vyvedla z pokoje.
Lékař se k ní sklonil:
„Paní Procházková, je čas.“
Ladislava pohlédla na Vendulu, která zadržovala slzy.
„Poslouchej, děvčátko. Teď jsi mi nejbližší ze všech. Přiměla jsi mě znovu chtít žít. Když se nevrátím, splň mamince sen. Všechno je napsané na tebe. Klidně leťte do Paříže, třeba každý den.“
Odváželi ji na lůžku chodbou. Vendula nejprve zůstala stát, pak se rozběhla a dohnala ji.
„Budu tu čekat. A do Paříže poletíme všichni tři, hned příští prázdniny!“
A o tři měsíce později stály Vendula, Božena Doležalová a Ladislava společně před Eiffelovou věží. Před nimi se otevíral nový život – s lidmi, kteří nebyli spojeni krví, ale srdcem.