Karolína Navrátilová praštila dvířky kuchyňské skříňky tak prudce, až se uvnitř rozechvěly sklenice.
„Ty zase řešíš svou mámu?“ vyjela podrážděně. „Každý den to samé: máma potřebuje tohle, máma potřebuje tamto. Co jsem já? Nějaký bankomat na zavolání?“
Adam Navrátil seděl u stolu, před sebou hrnek dávno vystydlého čaje. Ani nezvedl oči.
„Nezačínej,“ zamručel. „Pořád máš jen výčitky. Žena by měla stát při manželovi, ne pořád počítat peníze.“
„Stát při tobě ano,“ ohradila se Karolína ostře. „Ale živit celou tvou rodinu? Jak dlouho ještě? Poplatky, zubař, kurzy pro Barboru Moravecovou… Tobě to nepřipadá trapné?“
„Vůbec ne,“ odpověděl klidně. „Je to moje rodina. Pro mě je to posvátné.“
„A já jsem kdo?“ Přistoupila blíž a přejela ho pohledem od hlavy k patě. „Ty si vůbec všímáš, že žiješ se ženou, která má vlastní práci, emoce a taky únavu?“
„A kdo ti může za to, že trávíš noci v kanceláři?“ ušklíbl se. „Sama sis vybrala kariéru, notebook a přesčasy, a pak si stěžuješ, že nemůžeš.“
Karolína si sedla naproti němu a zhluboka se nadechla.
„Víš, v práci mě aspoň berou vážně. Naslouchají mi. A doma? Tady jsem jen peněženka s nohama.“
„Zase tyhle řeči,“ mávl rukou Adam. „Moje máma nic takového neřešila. Táta vydělával, ona byla doma a všechno fungovalo.“
„Tak si ji vem!“ vyletělo z Karolíny dřív, než se stihla ovládnout.
Adam vyskočil, židle se s rachotem převrhla.
„Opovaž se!“ vykřikl, tvář mu zrudla. „Moje máma je svatá!“
„Ať je svatá nebo ne, já už nemůžu,“ řekla Karolína unaveně. „Nevnímáš, že žiješ na můj účet. A nejen ty — celá tvoje rodina mi visí na krku.“
Otočil se k oknu a mlčky hleděl ven. Za sklem padal podzimní déšť, sychravý večer se tlačil do bytu.
„Ty si ale nevšímáš, jak ses změnila,“ promluvil tiše. „Dřív jsi byla laskavá, klidná. Teď jen vyčítáš.“
„Byla jsem laskavá, protože jsem nechápala,“ pousmála se hořce. „Laskavost končí ve chvíli, kdy z tebe udělají dojnou krávu.“
V místnosti se rozhostilo dusno. Ticho bylo těžké, jen kapky deště bubnovaly do parapetu, jako by odměřovaly poslední zbytky trpělivosti.
Kdysi to bylo jiné. Karolína v neděli pobíhala po bytě, vařila, prala košile, žehlila kravaty a poslouchala Adamovy historky. Všechno jí tehdy připadalo správné. On vtipkoval, nosil jí kávu do postele, říkal jí „šikovná“. Jenže pak se něco zlomilo.
První prosby z jeho rodiny brala jako drobnost. Pomoci nebyl problém, nebyla přece skrblík. Jenže z „pomoci“ se časem stala samozřejmost. Povinnost. A uvnitř ní cosi prasklo.
„Karolín, máma by potřebovala objednat léky,“ říkal mimochodem, jako by mluvil o rohlících.
„Karolín, Barboře by se hodil nový telefon, starý zlobí.“
„Karolín, u mámy teče potrubí, ty to přece chápeš.“
Nejdřív kývala, pak se začala ptát. A za každou otázkou přišla hádka, ticho, chlad.
Teď už Adam ani neprosí. Teď rozkazuje.
Večer seděla Karolína sama v kuchyni a bezmyšlenkovitě projížděla telefon. V chatu blikalo hned několik zpráv od Dity Sedláčekové:
„Karolínko, ahoj. Nemohla bys trochu poslat? Lednice už doslova dosluhuje.“
A hned další: „Vrátím, jakmile přijde důchod.“
„Jasně,“ pomyslela si ironicky a zhasla displej. Nikdo nikdy nic nevrátil.
Otevřela lednici — skoro prázdná. Vejce, dvě jablka, kelímek jogurtu. Zato z okna bylo vidět dvorek, kde se sousedky na lavičce zapáleně bavily.
„Beáto, slyšela jsi? Blanka Pavlíčeková se rozešla s Filipem Řezníkem,“ doléhalo zdola. „Taky si nastěhoval mámu!“
Karolína si uchechtla. Zdálo se, že podobných příběhů je všude plno.
Další den se vracela z práce pozdě. Ulice byla tmavá, studený říjnový vítr hnal listí do kaluží a když vstoupila do výtahu, měla pocit, že ten večer ještě zdaleka nekončí a že ji čeká další setkání, které všechno znovu rozvíří.