Karolína Navrátilová sotva vystoupila z výtahu, narazila na Květoslavu Malýovou – místní kronikářku všeho cizího neštěstí, která trávila většinu času na lavičce před domem.
„No teda, Karolínko,“ přejela si ji pohledem od hlavy k patě, „ty se nezastavíš. Pořád někde lítáš. A manžel? Ten ti aspoň trochu pomáhá?“
„Jistě,“ pousmála se Karolína kysele. „Hlavně slovně. Podpora na dálku.“
„Hlavně aby ti neseděl za krkem,“ zavrtěla Květoslava hlavou tónem zkušené ženy. „Chlap bez práce a bez snahy je horší než průvan v lednu.“
Karolína už nic neodpověděla. Vyšla schody, odemkla – a hned ve dveřích málem zakopla o Adama Navrátila. Seděl v předsíni na botníku, shrbený nad telefonem.
„Ahoj,“ pronesla suše.
„Volala máma,“ řekl bez zvednutí očí. „Ten jejich starý ledničkový krám dosloužil. Budou potřebovat novou.“
„To vím,“ odpověděla klidně a sundávala si kabát. „A dál?“
„Mohla bys přispět. Koukal jsem, solidní model vyjde tak na osmdesát tisíc.“
Zůstala stát.
„Ty to myslíš vážně? Po všem, co jsme si už řekli?“
„Co je na tom? Peníze máš.“
„I kdybych měla milion, už jim nedám ani korunu.“
„Nekřič,“ zavrčel a zvedl se. „Uslyší to celý barák.“
„Ať klidně slyší!“ vyletěla. „Třeba ti někdo řekne to, co už nemám sílu opakovat!“
Adam k ní přistoupil, díval se na ni svrchu.
„Chceš mě shodit před sousedy? Tahat moji mámu do řečí?“
„To ty ji do toho taháš!“ křikla Karolína. „Protože se chováš jak kluk, co se pořád schovává pod její sukní!“
Chytil ji za zápěstí, hned ale sevření povolil, jako by si to rozmyslel.
„Nepřeháněj. Prostě udělej, o co tě žádám.“
„Ne, Adame. Dost. Už nemůžu.“
Chvíli mlčel, pak procedil mezi zuby: „Fajn. Když nechceš pomoct, tak si žij, jak uznáš za vhodné.“
A práskl dveřmi ložnice.
Karolína zůstala sama v kuchyni. Vytáhla hrnek, pustila vodu, ale napít se nedokázala. V hlavě jí dokola zněla jediná věta: Žij, jak uznáš. A právě to „žij“ ji pálilo nejvíc.
Dny plynuly a byt naplnilo ticho. Mluvili spolu minimálně. Adam si zřejmě schválně volal s Ditou Sedláčekovou nahlas, řešil nákupy, peníze, všechno tak, aby to Karolína slyšela. A ona si při návratech domů stále častěji kladla otázku, proč se vlastně vrací.
V práci mezitím odstartoval nový projekt. Mladší kolegové byli plní energie, nadšení bylo nakažlivé. Mezi nimi se cítila živá. Doma to bylo jako brodit se bahnem, kde každá minuta vážila tunu.
V pátek večer ji nadřízená zadržela v kanceláři.
„Karolíno, zase skvělá práce. Nezajdeme to oslavit? Objednáme pizzu, čaj, posedíme.“
Souhlasila. Smích, rozhovory, lehkost – skoro zapomněla, že něco takového existuje. Jenže když po půlnoci vyšla z budovy, sevřel ji strach z návratu domů.
V metru vytočila Andreu Šimonovou, kamarádku ze školních let.
„Andreo, můžu k tobě na pár dní? Potřebuju vypnout.“
„Jasně. Přijeď. Klíč je pod rohožkou, jsem na chalupě.“
Karolína si doma sbalila rychle – žádný kufr, jen to nejnutnější. Adam spal. Na nočním stolku svítil telefon. Na displeji blikla zpráva od Barbory Moravecové: Mluvil jsi s Karolínou? Doufám, že nedělá drahoty.
Karolína si tiše povzdechla.
„Tak je to jasné,“ zašeptala a bezhlučně zavřela dveře.
Venku bylo sychravo, měsíc se schoval za mraky a říjen se zakousl do města studeným dechem. Šla s jedinou taškou a poprvé po dlouhé době necítila vinu. Jen vyčerpání. Toužila po klidu – bez výčitek, bez proseb, bez nekonečných debat o tom, že „máma potřebuje pomoct“. Chtěla si konečně dovolit žít sama za sebe.
Netušila ještě, že ji čeká rozhovor, který všechno rozdělí na předtím a potom.
„Karolíno, ty se teda umíš rozhodnout,“ usmála se Andrea a nalila jí čaj do velkého hrnku s nápisem Žij, jak chceš.