Andrea Šimonová si ji mlčky prohlížela a pak jen zavrtěla hlavou.
„Věděla jsem, že to mezi tebou a Adamem Navrátilem není žádná pohádka, ale že to dojde až sem…“
Karolína Navrátilová se zachumlala hlouběji do deky, jako by se snažila ochránit nejen před chladem, ale i před vlastními myšlenkami.
„Můžu si za to sama,“ řekla po chvíli. „Příliš dlouho jsem ustupovala. Pořád jsem doufala, že mu to dojde, že se něco změní. Jenže on si z toho odnesl jediné – že se může pohodlně usadit a nechat mě táhnout všechno za něj.“
Andrea si povzdechla a opřela se o opěradlo křesla.
„Upřímně? To je u nich doma normální. Jeho máma je stejná. Neustále si stěžuje, jak je život nespravedlivý, a přitom z vlastního syna vysává energii. Vyrůstala jsem kousek od nich, viděla jsem to na vlastní oči.“
Karolína mlčela. Z ulice pod okny doléhal tlumený hukot města, občasné troubení a kovové klepání topení. Deštivý říjen obaloval všechno melancholií – ideální kulisa pro bilancování a definitivní rozhodnutí.
„A co teď?“ zeptala se Andrea tiše. „Jaký je další krok?“
„Netuším,“ pokrčila Karolína rameny bez přetvářky. „Najdu si vlastní byt, budu sama. Práci mám, peníze taky. Zbytek se ukáže časem.“
Andrea přikývla s nečekanou rozhodností.
„To je jediné rozumné řešení. A hlavně se nevracej. Ty řeči typu co když se polepšil neplatí pro takové lidi. Nemění se – jen mají stále větší nároky.“
Na Karolíniných rtech se objevil slabý, ale klidný úsměv.
„To už chápu. Jakmile ti někdo dá jasně najevo, že pro něj nic neznamenáš, nemá to s láskou nic společného.“
Chvíli seděly v tichu. Pak Andrea tleskla dlaněmi o kolena.
„Tak pojď, pustíme si aspoň nějaký seriál. Sedíme tu jak dvě vdovy a koukáme z okna.“
„Dobře,“ souhlasila Karolína. „Ale jen chvilku. Zítra se musím stavit doma a vzít si pár věcí.“
Druhý den ráno stála před dveřmi bytu a ruka s klíčem se jí třásla. Nemohla se přinutit odemknout. Srdce jí bušilo, jako by tušilo, že tentokrát nepůjde o další hádku, ale o definitivní konec.
Jakmile otevřela, do nosu ji udeřila vůně smažené cibule. Z kuchyně se ozývala televize a smích. Karolína ztuhla. U stolu seděli Adam Navrátil, jeho matka Dita Sedláčeková a sestra Barbora Moravecová. Dita míchala obsah pánve, Barbora listovala časopisem a Adam právě rozléval čaj.
„No prosím, přece jen ses ukázala,“ pronesla Barbora bez toho, aby zvedla oči. „Už jsme si mysleli, že jsi zdrhla.“
„Barboro, nech toho,“ ozval se Adam bez skutečné autority. „Ahoj, Karolíno.“
„Ahoj. Přišla jsem si pro své věci,“ odpověděla klidně a sundala si bundu.
„Jaké věci?“ vložila se do toho Dita Sedláčeková. „Máš manžela, ne nádražní halu. Chodíš sem jak na návštěvu.“
„Paní Sedláčeková,“ řekla Karolína vyrovnaně, „váš syn mi jasně řekl, že byt je jeho a že tady být nemusím. Tak se nemusíte bát – opravdu odcházím.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou tchyně. „Mladí se pohádají a zase se usmíří. Rodina se má držet pohromadě.“
„Rodina?“ Karolína se jí podívala přímo do očí. „Kde je rodina, když jeden dře za všechny a sám nemá nic?“
Vzduch ztěžkl, ticho bylo téměř hmatatelné. Barbora si pohrdavě odfrkla.
„Zase ty řeči o penězích. Vážně nechápu, proč ti to tak vadí. Nejsi přece chudá.“
Karolína se k ní otočila, pohled měla pevný.
„Nejde o peníze, Barboro. Jde o úctu. Něco jiného je pomáhat a něco jiného je být považovaná za povinnost.“
Dita Sedláčeková zakroutila hlavou s výrazem člověka, který ví všechno nejlépe.
„Dnešní mládež. Dřív ženy vydržely víc. Teď stačí maličkost a už balí kufry.“
„Právě proto,“ odpověděla Karolína tiše, „pak sedí tři na lavičce a brečí nad životem. A to já nechci.“
Barbora se ušklíbla. Adam vstal a přišel ke Karolíně blíž.
„Karolíno, nedělej scénu. Máma má pravdu, hádky má každý. Prostě si o tom promluvme.“
„Je pozdě, Adame,“ řekla a sbírala ze stolu své dokumenty. „Všechno důležité už padlo.“
„Zase se vracíš k tomu večeru?“ jeho hlas zeslábl. „Řekl jsem to v afektu. Omlouvám se, kdo to někdy nepřežene?“
Karolína se zastavila a podívala se na něj bez hněvu, ale i bez naděje.
„Kdybys tenkrát jen křičel, pochopila bych to.“