„Svoje děti uložíš na skládací lehátka. Jsou mladé, kosti mají pružné. Marek ale potřebuje pořádnou postel, záda ho zlobí,“ oznámila mi Markéta Martinecová hned u brány rekreačního areálu, místo aby aspoň pozdravila.
„A netvař se tak, Jano. Mamka říkala, že chata je velká.“
Pomalu jsem položila ruce na volant a zadívala se přes čelní sklo ven.
S manželem a dětmi jsme právě dorazili k lesnímu jezeru. Klidné místo, dřevěná chatka pro čtyři osoby, kterou jsem zaplatila už před dvěma měsíci. Vzácný oddech, vybojovaný z našich pracovních rozvrhů skoro násilím.
Jenže teď u vyřezávané brány stála malá verze kočovného tábora a nekompromisně nám blokovala cestu.
Markéta, sestra mého Jakuba Kratochvíla, se vítězoslavně opírala o kufr tak obrovský, že by se do něj vešla půlka domácnosti. Vedle ní přešlapoval její muž Marek Zeman, ozbrojený pytlem uhlí a balením nejlevnějších párků z výprodeje.
O kousek dál se tyčila moje tchyně Stanislava Doležalová, důstojná jako velitelka přehlídky.
Celý výjev korunovaly Markétiny dvě děti. Už se navzájem mlátily jedovatě žlutou dvoulitrovou lahví limonády, která vypadala, že by dokázala rozpustit i starou rez.
Jak říkával Josef Krejčí: pokud máte pocit, že vás někdo tahá za nos, nejspíš už vás dávno obelstil.
Vystoupili jsme z auta. Zatímco jsme s Jakubem tahali zavazadla z kufru, Markéta stihla dojít k našim dětem a poučit je:
„Vy už přece nejste malí. Na lehátkách se vyspíte v pohodě a strejda Marek si aspoň nezničí záda.“
„To je opravdu milé překvapení,“ pronesla jsem co nejklidněji. „Měla jsem dojem, že jsme nikoho nepozvali.“
„Ale Janičko, vždyť jsme rodina!“ vložila se do toho okamžitě Stanislava Doležalová, udělala krok vpřed a nasadila dokonale nacvičený výraz svaté nevinnosti. „Jakmile jsem zjistila, že jedete do přírody, hned jsem Markétě zavolala. Copak budeme trčet v dusném městě, zatímco vy si tady užíváte?“