Noc. Miroslav Švec se právě potají oddával nepatřičně důvěrným radovánkám s Lucií Kovářovou, ženou od sousedů, a nakláněl se k ní s naléhavým šepotem:
„Lucie, hlavně nekřič, nebo tě uslyší ta moje.“
Lucie Kovářová neodpovídala. Jen zatnula zuby a mlčky snášela, co se dělo.
A vtom se za stěnou ozvalo kýchnutí. Tak hlasité a dunivé, až jako by se otřásla celá světnice.
Lucie strnula s očima doširoka otevřenýma. Miroslav se v jediném okamžiku změnil v nehybnou sochu. Pak zaslechli kroky. Těžké, šouravé kroky se pomalu blížily chodbou. Dveře do ložnice zaskřípaly tak protivně, až z toho mrazilo, a ve tmě se objevil obrys postavy. Byla to Jana Malířová, zákonitá žena Miroslava Švece. V jedné ruce držela rozžatou svíci, ve druhé prázdný smaltovaný lavor.
„Míro!“ sykla výhrůžně a pátravě se zadívala do tmy. „Kam ses zase ztratil? Čekám a čekám, a ty nikde. Zavřel jsi sklep na petlici? A u kozy už snad došlo seno.“
Miroslavovi, jemuž se všechna mužská odvaha leknutím scvrkla na velikost vrabčího kolínka, začal mozek zběsile hledat únikovou možnost.
horečně. Plamínek svíčky se neklidně třepotal po omítce a jeho světlo se zvolna sunulo blíž k posteli. Bylo zle. Stačily Janě Malířové ještě dva tři kroky a spatřila by, že její drahý manžel neleží doma pod peřinou, nýbrž se nachází na místě, kde rozhodně neměl co pohledávat, a už vůbec tam nekontroluje žádné petlice.
V té vypjaté chvíli Lucie Kovářová předvedla obdivuhodnou dávku duchapřítomnosti. Prudce se narovnala, hmátla po polštáři, který ležel vedle ní, přehodila jej Miroslavovi Švecovi přes hlavu a vzápětí se dala do hlasitého, přehnaně hrdelního chrápání. Hrála spánek tak hluboký, jaký může mít jen opuštěná ženská, která o ničem na světě neví.
Miroslav pod polštářem málem přišel o dech, přesto se ani nepohnul. Strach mu svázal celé tělo a nedovolil mu ani pořádně vydechnout.
„Lucko?“ zarazila se Jana na prahu a přimhouřenýma očima zkoumala postel. „No vida, spí jako zabitá. Ale kde je ten můj?“
Vtom se ze dvora ozvala rána a zuřivé zaštěkání. Sousedovic pes Brok se právě rozhodl prohnat kocoura, který se připlížil za světlem. Jana sebou cukla.
„Aha, jistě, venku bude,“ zabručela si pro sebe. „Zase nejspíš s chlapama za kůlnou leje slivovici. Počkej, ty mi to vysvětlíš…“
Jana Malířová se prudce obrátila ke dveřím.
a rázným krokem zamířila pryč, přičemž za sebou dveře pečlivě dovřela.
Jakmile její kroky v chodbě dozněly, Miroslav Švec se vyhrabal zpod polštáře. Lapal po dechu, jako by právě doběhl přes půl vsi, a rukávem si stíral ledový pot z čela. Veškerá jeho předchozí kuráž byla rázem ta tam.
„Uf…“ vydechl sotva slyšitelně, sesunul se z postele a roztřesenýma rukama na sebe začal soukat kalhoty. „Málem mě trefil šlak. Dost bylo legrace, Lucko. Mizím oknem.“
„Okno? Zbláznil ses?“ sykla Lucie Kovářová, která se konečně úplně probrala. „Za domem je vysoký plot a u boudy je uvázaný Brok! Vezmi to přes verandu, ale hlavně ani nepípni!“
Miroslav se přikrčil, div se nepřelomil v pase, a po špičkách se kradl ke dveřím. Opatrně pootevřel ty na verandu a proklouzl ven do chladné noční tmy. Měl štěstí: Jana už mezitím zamířila hlouběji do zahrady, kde ho chtěla přistihnout. Nějak se přehoupl přes nízký plůtek mezi jejich pozemky, potichu vběhl do vlastního domu, vletěl do postele i v botách a oblečení, přetáhl si peřinu až pod nos a pevně zavřel oči.
Neuběhla ani dlouhá chvíle.
Stačily sotva dvě minuty. Vchodové dveře práskly o zeď tak, až se v rámu zatřáslo sklo, a do světnice vpadla Jana Malířová, rozpálená vztekem doběla.
„Míro! Ty jeden neřáde, kde ses toulal?!“ vyštěkla a jediným škubnutím z něj strhla přikrývku.
Miroslav Švec předvedl dokonalé divadlo. Zeširoka zívl, promnul si víčka a nasadil výraz člověka, kterého právě vyrvali z nejhlubšího a zcela nevinného spánku.
„J-jano? Proč tady uprostřed noci vyvádíš?“ zamumlal uraženě. „Vždyť spím už nejmíň tři hodiny. Už se mi zdál snad desátý sen… Jaká sauna? Jaká domácí pálenka?“
Jana však sklopila oči a v tu ránu ztuhla. Zpod peřiny totiž trčely Miroslavovy pracovní boty, celé obalené mokrou hlínou, stébly trávy a čerstvým bahnem.
„Spíš, povídáš?“ zopakovala tiše, tak ledovým hlasem, že by se z něj rosila okna. „V botách? A v bundě? A proč z tebe táhnou voňavky Lucie Kovářové?“
Miroslavovi došlo, že další zapírání už nemá smysl. Když si naplno uvědomil, že jeho mužská „výbava“ dnes utrpí citelně víc než dobrá pověst, pevně sevřel víčka a odevzdaně čekal na osud. O vteřinu později se noční vsí rozlehla tupá rána smaltovaného lavoru o něčí natvrdlou hlavu a udělala za celým dobrodružstvím hlasitou, definitivní tečku.