Mobil zazvonil tak prudce, až Irena Planýová sebou trhla a posadila se na posteli. Vyzvánění patřilo telefonu jejího manžela, jenže Bohuslav Hájek se ani nepohnul – spal tvrdě a klidně, jako by se ho to vůbec netýkalo. Ručičky hodin ukazovaly šest ráno. Kdo má potřebu vyvolávat v tak nelidskou hodinu?
Irena váhavě vzala manželův telefon do ruky, podívala se na displej a zůstala jako opařená. Volala Lucie Tkadlecová. Její údajně nejlepší kamarádka. Nebo spíš bývalá, protože v poslední době mezi nimi panovalo napětí. Lucie se neustále pletla do cizích věcí a její dobře míněné rady už dávno přestaly být snesitelné.
Bylo jasné, že Lucie Ireně závidí, a bylo smutné, že právě závist jejich přátelství prakticky zničila. Nestačilo, že Ireně lezla na nervy svými řečmi, teď ještě obtěžuje jejího muže. A navíc takhle brzy ráno. To už bylo opravdu přes čáru. Na Lucii tohle chování vůbec nesedělo – volat cizímu manželovi za úsvitu?
Vtom Ireně blesklo hlavou něco nepříjemného. Jak jen mohla být tak slepá. Lucie jí poslední týdny neustále opakovala, jakého má skvělého manžela. Jak Bohuslav doma pomáhá, slušně vydělává a je to prý poklad k nezaplacení. Irena to přece věděla sama, k tomu Lucii nepotřebovala. Jenže teď to začalo dávat děsivý smysl. Copak si Lucie namluvila, že mezi ní a Bohuslavem jsou hádky, a rozhodla se zasáhnout po svém? To snad ne. Tak takhle se zachová kamarádka?
Rozhodným gestem stiskla zelené tlačítko a hned se ozval roztřesený hlas Lucie Tkadlecové:
„Bohouši, promiň, že volám… já jsem před chvílí mluvila s klinikou. Nemohla jsem to vydržet, od včerejšího večera mám hrozný pocit, hlavně když Irenu nepustili domů. Jak se to mohlo stát, Bohouši? Já tomu pořád nemůžu uvěřit, že Irena už není mezi námi, vždyť jsem ji varovala, že ty zákroky nemá podstupovat…“