… omlazovací zákroky! Vždyť je přece krásná sama o sobě, nejlepší ze všech, Bohouši, hlavně mlč, prosím tě!“
Irena to už nevydržela. Měla sto chutí té potrhlé Lucii Tkadlecové vyštěknout, ať sklapne, že stojí přímo tady, živá a zdravá. Chtěla zakřičet, mávat rukama, cokoliv. Jenže ze rtů jí nevyšlo ani hlásky. Jako by ji někdo umlčel. Co to má znamenat?
Teprve teď si všimla, že Bohuslav Hájek spí v teplácích a obyčejném tričku. To u něj nebývalo zvykem, doma si na sebe vždycky dával pozor. A jeho tvář… i ve spánku působila unaveně, propadle, skoro zestárle. Vypadal jako člověk, kterého postihlo neštěstí.
Z mobilu položeného vedle postele se dál linul Luciin rozrušený hlas:
„Bohouši, tohle se přece nemůže jen tak přejít! Na kliniku by se měla podat žaloba, vždyť Irena měla alergii na spoustu léků, všechno měli stokrát prověřit! Nemlč, já vím, že tě to ničí, ale já to tak nenechám. Rozumíš? Hned tam jedu. Ne, vlastně půjdu rovnou na policii, ať to prošetří. Když bude třeba, najmu soukromého detektiva, peníze neřeším. Ať najdou viníky, ty, kvůli kterým už tu naše Irena není… a ty prosím nemlč!“
Bylo to k nevydržení. Poslouchat, jak někdo mluví o její smrti, zatímco ona stojí hned vedle, neschopná promluvit. Irena v návalu zoufalství popadla telefon a hovor ukončila.
Vzápětí její pozornost přitáhly hodiny s kalendářem, slabě zářící v ranním šeru. Zarazila se. Pátého září? Jak je to možné? Vždyť teprve třetího září se měla do kliniky chystat, slibovali jí, že po zákrocích omládne o patnáct let. Pravda, Lucie jí do toho mluvila, varovala ji, že riskuje, že nové preparáty nejsou ověřené a že s její alergií by měla být opatrná… Irena si tehdy myslela, že jen závidí, a teď jí hlavou vířil jediný znepokojivý pocit, že něco je strašně, ale strašně špatně.