Najednou si uvědomila, že by si takové výdaje vlastně ani nemohli dovolit.
V tom se Bohuslav Hájek probudil. Posadil se na okraj postele, rozcuchal si vlasy a zničehonic… se rozplakal.
Bylo to absurdní. Irena Planýová se ho chtěla zeptat, co se děje, proč ty hodiny ukazují pátého září a ne třetího, jak mají. Jenže velmi rychle pochopila, že je tu něco mnohem horšího. Bohuslav ji nejen neslyšel. On ji vůbec nevnímal.
Seděl shrbený, s obličejem v dlaních, a hořce vzlykal tak, jak to dokážou snad jen muži, když jsou přesvědčení, že se na ně nikdo nedívá. Ten pohled byl děsivější než křik. Přesto k ní doléhala jeho přerývaná slova:
„Irenko… jak mám bez tebe žít? Co jsi to udělala… Irenoooo…“
Z té hrůzy se jí zatočila hlava a všechno potemnělo.
Probrala se až ve chvíli, kdy s ní Bohuslav třásl.
„Dobré ráno, spáči. Nezapomněla jsi, co máš dneska v plánu?“ usmál se. „Mrzí mě, že nesnídáme spolu. Nechceš to ještě přehodnotit? A nemysli si, že bych šetřil — na tebe a na Adama Tichého bych nikdy nelitoval. Mimochodem, syn už odjel na fakultu, je z něj dospělák. A ty… ty jsi pořád stejně mladá jako tehdy.“ Objímal ji pevně, nadechl se vůně jejích vlasů a sevřel ji, jako by se bál, že mu zmizí.
Irena pohlédla na kalendář. Třetí září. Dnes má nastoupit do kliniky. Tak co to všechno bylo? Ten podivný ranní telefonát od Lucie Tkadlecové v šest hodin? Její mrazivá slova, že Irena už není… a Bohuslavovy slzy plné zoufalství? Sen? Nebo náhled do budoucnosti, ve které už neexistuje?
Ne, to přece nedává smysl. A přesto to bylo tak skutečné.
„Na co myslíš, lásko?“ Bohuslav ji od sebe lehce odstrčil, pak ji znovu přitáhl a políbil.
Zavřela oči. Je šťastná. A vždyť se říká, že štěstí se nemá pokoušet… A právě v tu chvíli ji napadlo, zda vůbec někam spěchat.