Napadlo ji, že opravdu nemá proč pokoušet osud. Když se na sebe podívala do zrcadla, viděla ženu, která vypadá vyrovnaně a hezky – čtyřicet pět let, upravená, milovaná a schopná lásku vracet. A to je přece víc než jakýkoli strach z čísel v občance.
„Bohuši, nepůjdeme spolu na kávu? A pak bys mě mohl hodit do práce, ano? Sbalím se hned, slibuju, že tě nezdržím,“ pronesla lehce a už se otáčela ke skříni.
Zarazil se. „Počkej, vždyť sis brala volno. A ta tvoje klinika… copak jsi to rozmyslela?“ Nechápal. Když se Irena pro něco rozhodla, obvykle neustupovala – a teď najednou změna?
Usmál se, přistoupil k ní blíž a s nehranou radostí dodal: „Víš, jak jsem šťastný? Miluju tě teď, budu tě milovat i v sedmdesáti. Vrásky nevady, vždyť se jim spolu smějeme. Jsi to ty, opravdová Irena, žádná umělá dokonalost. Jasně že tě odvezu. Tak pojď, než nám ta káva vystydne.“
Z práce pak zavolala Lucii Tkadlecové. „Luci, ahoj. Nechceš k nám o víkendu přijít? Přijde mi, že se poslední dobou míjíme. A… děkuju ti. Neptej se za co, prostě proto, že jsi. Jsi nejlepší kamarádka. Tak platí?“
Položila telefon a cítila se, jako by dostala druhou šanci. Za oknem si všimla, že javorové listí už přechází do temně rudých odstínů.
Jak krásné je žít a vážit si toho, co má. Napadlo ji, že by mohla zase uvařit něco obyčejného, domácího, jako dřív. Třeba mimózu, nebo lilkové rolky. A taky by měli pozvat Marka Koláře, Bohuslavova kamaráda – vždyť on a Lucie si očividně rozumějí. Při té myšlence se usmála.
Byla vděčná, že ji cosi shora zastavilo a ona neudělala ten nerozvážný, prázdný krok, který mohl být poslední. Život jí zůstal otevřený – a ona se rozhodla ho nepustit z rukou.