Bílé šaty, závoj, holubi vypuštění před oprýskanou budovou matriky — to všechno Lucii Urbanovou minulo, jako by se jí to vůbec netýkalo. V mládí toužila po něčem úplně jiném. Ne po krajkových záclonách, vestavěných skříních a dusnu pečlivě budovaného rodinného hnízda. Chtěla jen vlastní kout. Místo, kde jí nikdo nestojí za zády, kde balkon nevede do sousedovy kuchyně, ale aspoň kousek do nebe. Byt, v němž by se i švábi, kdyby už museli existovat, drželi slušně někde za lištou. A hlavně klíč, který by patřil jen jí.
Ve dvaatřiceti Lucie kapitulovala.
Vytáhla úspory schované pod matrací, z banky vybrala peníze ze dvou pojistek a z hlavy vyhnala poslední pochybnosti. Koupila si maličkou garsonku v pětipatrovém paneláku. Dům nebyl žádná krása, stěny byly betonové, ale právě proto přes ně nepronikaly cizí hádky. Zastávka byla blízko, obchod přes ulici, instalace sice zlobila, jenže Lucie nebyla z těch, které by se při kapajícím kohoutku hroutily. Už druhý den visel v koupelně veselý závěs se žlutými kachničkami.
„Tak. Teď konečně začnu žít jako člověk,“ pronesla sama k sobě a postavila na parapet fialku. Opravdovou, živou, ne žádnou plastovou napodobeninu.
Druhý měsíc se na ní objevily mšice. Třetí měsíc se objevil Marek Tesař.
Přišel do jejího života jako průvan. Nejdřív nenápadně, skoro tiše, ale vzápětí bylo v bytě jiné ovzduší. Čtyřicetiletý inženýr, zdvořilý, klidný, s jednou ošoupanou taškou a klíčky od postarší fabie. V očích měl cosi, co se podobalo naději.
„Uvidíš, všechno bude jiné,“ říkával. Jí. A snad i tomu kocourovi, kterého si nakonec nikdy nepořídili.
Líbilo se mu, že je Lucie samostatná a že nedělá scény. Dokonce ho to, zdálo se, okouzlovalo. Jenom nepochopil, že její samostatnost není povahový rys. Byla to naučená dovednost.
Stejně jako nalévat si kávu přesně v osm dvacet.
Hned po večeři umýt dřez.
A důležité dokumenty ukládat do složky s nápisem: NIKDY NESAHAT.
Zpočátku bylo všechno skoro až podezřele dobré.
A pak dorazila Ladislava Doležalová.
„Já se tu nezdržím dlouho!“ oznámila čile a táhla za sebou dvě narvané tašky. „Jen se podívám, jak tu žijete. Jestli jste to tu nezanedbali a neudělali si z bytu skladiště.“
Lucie se usmála. Tehdy ještě netušila, že slovo „na chvíli“ není časový údaj. Je to zkouška odolnosti.
Ladislavu Doležalovou pozval sám Marek.
„Aby si odpočinula, změnila prostředí, na pár dní vypadla z vesnice,“ mumlal omluvně, jako by se už předem cítil provinile.
Rotoped se přestěhoval do chodby. Prádlo se začalo sušit v kuchyni. A maminka obsadila pokoj, do kterého si Lucie kdysi představovala vysokou knihovnu.
„Sporák byste měli vyměnit,“ prohlásila Ladislava Doležalová a lžící dloubla do hrnce. „A tohle je co? Čočka? Proč je to tak řídké?“
„Krémová polévka,“ odpověděla Lucie vyrovnaně a nalila si kávu.
„Podle mě jsou na špatnou náladu nejlepší pořádné zelňačky. Zamysli se, děvenko. Chlap se musí normálně najíst.“
„Nejsem děvenka. A Marek si umí sám říct, co chce jíst.“
„No vida, už to začíná…“
Marek seděl mezi nimi jako rukojmí a soustředěně šťoural vidličkou v talíři.
Večer si Lucie lehla do postele a dlouho mlčky pozorovala strop.
„Poslouchej, měli bychom si říct, jak dlouho tu zůstane. Chápu, je to tvoje máma, zdraví, odpočinek a tak dál. Ale já tady bydlím. Tohle je můj domov. Potřebuju klid.“
„Lucko, vždyť tu nebude napořád. A nebuď hned tak protivná, jo? Máma je v jádru hodná, jen má ostrý jazyk. Nemyslí to zle.“
„Vynesla mi kobereček do chodby. Tvrdila, že smrdí potem. A ty mi budeš říkat, že se do ničeho neplete?“
„Třeba jí překážel v cestě…“
„Anebo se jí prostě bojíš říct pravdu.“
Marek ztichl. Dlouho hleděl do telefonu, jako by se na displeji mohla objevit možnost „zrušit matku“.
Ráno vytáhla Ladislava Doležalová z tašky obálku.
„Tady. Kopie. Jen pro jistotu. Ty to, Lucinko, asi nevíš, ale když jste manželé, byt už se dělí. Polovina je jeho. A tím pádem tak trochu i moje. Přes něj.“
Lucie pomalu zvedla oči.
„To myslíte vážně?“
„A proč ne? Aby sis o sobě moc nemyslela.“
Marek se neklidně zavrtěl.
„Mami, prosím tě… To snad není nutné.“
„Ty jsi hadr! Já tě vychovala, od ženských tě odháněla, a ty se teď bojíš vlastní matce něco říct!“
„A ty se mi zase snažíš navléct pleny!“ vybuchl najednou.
Lucie po několika dnech poprvé ucítila, že vedle ní stojí její muž. Přišel pozdě, ale přece.
Tašky Ladislavy Doležalové už stály u dveří. V bytě se mísila vůně karbanátků a léků.
„Jen si dej pozor, Lucinko… aby tě nakonec nevyhodil on. Já ho aspoň porodila.“
„A já si aspoň nedělám nárok na cizí byt,“ řekla Lucie klidně.
Dveře bouchly. Zrcadlo v předsíni se zachvělo.
Marek zůstal stát u zdi, jako by ho k ní někdo přibil.
„Promiň.“
Lucie ho objala. Krátce, bez velkých gest. Pak o krok ustoupila a téměř šeptem dodala:
„Kup si konečně vlastní kartáček na zuby. Už mě nebaví se dělit.“
Marek se rozesmál.
„A neměl bych se rovnou odhlásit z trvalého pobytu?“
„Zatím ne. Ale teď už aspoň víš, kde začíná a končí čí území.“
Fialka na parapetu se sklonila ke slunci. Jako by to slyšela.
Od chvíle, kdy Ladislava Doležalová opustila jejich byt — hlučně, uraženě a s tou typickou významnou pauzou ve dveřích — uplynulo přesně jednadvacet dní. Lucie je počítala, i když by to nepřiznala ani sama před sebou. Dvaadvacátý den koupila do chodby nový věšák, umyla okna zvenku a bez výčitek vyhodila povadlou fialku.
Ráno začalo úplně obyčejně. Lucie seděla v kuchyni bosá, ve starém županu, před sebou talíř ještě teplých lívanců. Sluneční paprsek se prodíral záclonou a kreslil po stole zlatavý pruh. Najednou si uvědomila, že jí už nikdo nedýchá na zátylek. Ve vzduchu nebyla cítit hutná nespokojenost a nikdo nepronášel jedovaté poznámky o tom, jak se má správně smažit.