„Přesně kvůli tomu si je pořizuji.“
Večer už čaj v hrnku dávno ztratil teplo a kuchyní se rozlévala sladká vůně mandarinek, které ležely ve staré skleněné misce. Tehdy se ozval zvonek. Nejdřív nesměle, skoro opatrně. Po chvíli znovu, důrazněji. A pak tak zběsile, jako by za dveřmi hořelo.
„Luci! To jsem já! Otevři!“ Marek Tesař zněl uraženě a roztřeseně zároveň.
Lucie došla k domácímu telefonu, chvíli se na něj dívala a teprve potom klidně stiskla tlačítko.
„Ty tady nebydlíš.“
„To myslíš vážně?“ Z chodby se ozvala tupá rána, nejspíš pěstí do futer. „Vždyť je to taky můj byt!“
„Podle papírů není. A podle svědomí ses toho práva vzdal sám.“
Ještě asi deset minut přešlapoval na chodbě. Pak konečně odešel. Možná k matce. Možná za kamarádem. Možná do toho baru, kde se kdysi seznámili. Lucii už na tom nezáleželo.
Druhý den se objevil znovu, tentokrát s doprovodem. Kukátkem zahlédla známou postavu v péřové bundě a o kousek za ní Ladislavu Doležalovou v kabátu barvy kávy s mlékem. V ruce držela igelitku, ve které se houpalo něco kulatého a těžkého.
„Otevři, Luci. Přišli jsme si promluvit,“ řekl Marek smířlivě, ale napětí z jeho hlasu nezmizelo.
„To ‚my‘ je opravdu dojemné,“ odpověděla přes dveře, aniž by sáhla po zámku. „Sbor maminčina chlapečka a jeho dirigentka.“
„Přinesla jsem marmeládu! Meruňkovou, domácí!“ skočila mu do řeči Ladislava Doležalová a pozvedla tašku, jako by ukazovala důkaz neviny. „Všechno jsem pochopila, byla jsem v neprávu!“
„U soudu působí takové pochopení věrohodněji. Ale chápu, že jste se rozhodli ušetřit za právníka.“
Marek si zhluboka povzdechl a ztišil hlas.
„Luci, nedělej to zbytečně tvrdé. Žili jsme spolu, pohádali jsme se… To se stává. Nějak se přece dá…“
„Podepsal jsi žalobu. Potom jsi lhal. A teď stojíš přede dveřmi s maminkou, jako by tě sem přivedla na omluvenku. Kdo z vás dvou je dospělý?“
Ladislava to nevydržela.
„Ona si tě vůbec neváží! Nebýt nás, utopil by ses v dluzích a jedl bys suché těstoviny! Já jsem ho vychovala! Já! A co je ona?“
Marek se najednou shrbil, jako by mu na ramena dopadla neviditelná váha.
„Mami, dost…“
„Jak dost? To ona teď bude určovat, kdy se smíš vrátit domů?“
„Přesně tak,“ pronesla Lucie tiše. „Dneska jsem podala žádost o rozvod.“
Za dveřmi se rozhostilo ticho. Pak Marek skoro zašeptal:
„Ty… to myslíš vážně?“
„Naprosto. A s bytem je to stejné. Máme předmanželskou smlouvu, všechny dokumenty jsou na moje jméno. Takže si s maminkou můžete nacvičovat vystoupení u advokáta. Zatím vám to jde docela sehraně.“
Něco zamumlal tak potichu, že mu nerozuměla. Potom promluvil hlasitěji:
„Ale já tě miluju…“
Lucie se zadívala na své nové dveře. Byly černé, pevné, neústupné. Zámek v nich poslouchal jen její klíč.
„Ty miluješ tehdy, když je to pohodlné. Když můžeš říct, že jsi nepřemýšlel, a čekat, že ti bude odpuštěno. Já už na to nejsem.“
Na druhé straně něco zadunělo. Možná spadla sklenice s marmeládou. Možná pěst znovu narazila do zárubně. Pak se kroky vzdálily po schodech dolů a chodba utichla.
Za dva týdny jí přišla zpráva: „Luci, promiň. Ztratil jsem se v tom. Jestli mi dáš šanci, budu při tobě.“ Smazala ji dřív, než dočetla poslední slovo. Stejně lehce, jako se maže starý newsletter, který člověk nikdy nechtěl odebírat.
V den svých narozenin si Lucie Urbanová oblékla nové červené šaty. Pozvala kamarádky, objednala sushi a pustila hudbu, u které kdysi snila o úplně jiném životě. A poprvé po dlouhé době se jí dýchalo lehce.
Už nečekala, odkud přijde rána. Nebála se, že někdo vstoupí bez dovolení. Nepřemýšlela, jaký další dopis se objeví ve schránce.
Klíč v její kapse cinkl tiše, osaměle a sebejistě. Přesně tak, jak měl.
Uběhly tři měsíce. Lucie si zvykla na ticho, které teď patřilo jen jí. Ráno začínalo kávou připravenou přesně podle její chuti — silnou a bez cukru. Fialky na parapetu vystřídaly kaktusy. Nenáročné, odolné, schopné vydržet i tam, kde by jemnější rostliny dávno uhynuly. Trochu jako ona.
Ten den se vracela z práce později než obvykle. Výtah v jejich pětipatrovém domě zase nejel, a tak stoupala po schodech pěšky. Počítala jednotlivé stupně, jak to dělávala už jako dítě. Když došla na své patro, zastavila se.
U jejích dveří seděl Marek.
Nebyl opilý. Nevypadal ani zanedbaně, ani teatrálně zoufale. Prostě seděl na zemi, kolena přitažená k sobě, jako školák čekající před ředitelnou.
„Co tady děláš?“ zeptala se bez snahy zakrýt podráždění.
Zvedl se a oprášil si kalhoty. V rukou svíral složku s dokumenty.
„Potřebuju s tebou mluvit. Jen pět minut.“
„Všechno už jsme si řekli.“
„Ne všechno.“ Podal jí složku. „Je tam prohlášení, že se vzdávám všech nároků na byt. Úředně ověřené. A taky návrh na rozvod. Už jsem ho podepsal.“
Lucie složku převzala, ale neotevřela ji.
„Maminka ti to dovolila?“
„Máma už není.“ Hlas se mu zlomil. „Před dvěma týdny měla infarkt. Celou tu dobu jsem dával dohromady papíry…“
Lucie beze slova odemkla a ustoupila, aby mohl vejít. Byt voněl čistotou a citronem. Tenhle pach měla vždycky ráda — svěží, jasný, bez zatuchlých koutů.
„Dáš si kávu?“ zeptala se, když stavěla konvici.
„Děkuju.“
Seděli u kuchyňského stolu jako dva lidé, kteří se kdysi znali, ale už si nejsou blízcí. Marek otáčel v dlaních hrnek, který kdysi sám koupil.
„Nepřišel jsem prosit o odpuštění. Ani se vymlouvat. Jen chci, abys věděla, že ta žaloba… opravdu to byl její nápad. Já jsem byl slabý.“
„A teď jsi zesílil?“ Neuhlídala ironii.
„Ne. Ale poprvé v životě jsem volný.“ Zvedl k ní oči. „A došlo mi, že jsem zničil jedinou opravdovou věc, kterou jsem měl.“
Lucie odsunula svůj šálek stranou.
„Nezničil jsi ji. Jen jsi s ní neuměl naložit.“
Přikývl a vytáhl z kapsy klíč. Ten starý, od původního zámku.
„Ten už nebudu potřebovat. Návrh je podaný u soudu, za měsíc bude všechno oficiální.“