— Nehraj si na hloupou! Dobře víš, že jsem se rozhodla byt prodat, a teď by sis z toho nejraději ukousla kus pro sebe. Tak si to zapamatuj: nic z toho nebude! Ten byt je můj a ty ode mě neuvidíš ani korunu! — matka se na Kristýnu Mlynářovou podívala s ledovým vztekem, prudce mávla rukou směrem ke dveřím a dala jí jasně najevo, že rozhovor skončil.
Kristýna už od dětství cítila, že jejich rodina funguje jinak než většina ostatních. Nešlo to vždycky přesně pojmenovat, ale rozdíl byl patrný. U spolužaček byli otcové většinou neustále v práci, domů se vraceli pozdě a večery často trávili u televize nebo s lahví v ruce.
Její táta byl úplně jiný. Vždycky usměvavý, plný nápadů a energie. Každý víkend vymýšlel program — bral Kristýnu a její mladší sestru Vendulu Vackovou na výlety do přírody, na túry, nebo je vozil za babičkou Ludmilou Bednářovou, které obě říkaly s láskou prostě „babi“. Ve všední dny dcery doprovázel na kroužky, čekal na ně po trénincích a nikdy nedával najevo, že by ho to obtěžovalo.
— Kristýno, nech mě už být! Proč se na mě pořád lepíš? — rozčilovala se matka pokaždé, když se k ní dcera jen přiblížila.
— Jen jsem se ti chtěla svěřit… chvilku si popovídat, — odpovídala Kristýna s nadějí v hlase a s úsměvem, který se snažil prolomit chlad.
— Jdi si radši hrát se sestrou a mě nechej na pokoji, — odbyla ji matka. Pak se hned obrátila k mladší dceři: — Vendulko, zlatíčko, pojď ke mně. Jak ses dnes měla? Bylo to fajn? Tak běž, běž si hrát s Kristýnou…
Jediné chvíle, kdy se matčina tvář změnila, byly dny, kdy Kristýna onemocněla. Tehdy si k ní sedla na okraj postele, tiše jí hladila vlasy a její starost působila opravdově, nikoli hraně.
Rodina se téměř nestýkala s příbuznými. Samozřejmě, na Vánoce nebo narozeniny dorazila pohlednice, ale návštěvy se nekonaly. Žádné společné obědy, žádné rodinné oslavy. Strýce ani tety Kristýna prakticky neznala a s bratranci či sestřenicemi se nikdy nesetkala.
Vendula se dokonce o existenci vzdálenějších příbuzných dozvěděla až kolem dvanácti let. A s babičkou Beátou Veselou, matčinou matkou, si zavolali jen výjimečně — krátké, formální hovory bez větší blízkosti.
— Dcero, babička Beáta zve v létě vnoučata na chalupu. Nechtěla bys jet? — nadhodila jednou matka.
— Joo! — Vendula okamžitě poskočila radostí. — To je skvělé! Určitě pojedeme!
— A kdy vyrazíme? — zeptala se opatrně Kristýna.
— Kristýno, babička Beáta pozvala jen Vendulu.
— A já? — hlas se jí zlomil a v očích se objevily slzy.
— Ty pojedeš k babičce Ludmile, — mávla matka rukou, jako by šlo o maličkost. Kristýna se hned rozzářila — svou babi opravdu milovala.
— Já chci taky k babičce! — začala se vztekat Vendula.
— Tak dobrá, pojedete obě k Ludmile. Je to sice daleko, ale co naděláme… — povzdechla si matka. Babička žila v jiném městě a časté návštěvy nepřipadaly v úvahu.
Tak to ostatně bylo vždy: z matčiny strany rodiny téměř žádné vazby, z otcovy strany jen babička Ludmila. Když k ní Kristýna přijela, trávily spolu dny v kuchyni, pekly, vařily, a večer babička učila vnučku plést nebo vyšívat.
Rána začínala vůní čerstvých palačinek a veselým broukáním: „Vodičko, vodičko, umyj Kristýnce tvářičku…“ Babiččiny ruce byly hebké a teplé, a hluboké vrásky na její opálené, usměvavé tváři měly světlý odstín.
— Piš mi často, děvčátko moje, — říkala při každém loučení.
— Vždyť si můžeme volat každý den! — smála se Kristýna.
— To ano, ale papírový dopis má duši. Někdy se právě papíru svěří to nejdůležitější. Jednou to pochopíš, — odpověděla babička s jemným úsměvem.
Kristýna a Vendula, sestry narozené s malým věkovým rozdílem, vypadaly naprosto odlišně. Kristýna byla štíhlá, s modrýma očima po matce a světlými vlasy po otci. Vendula byla baculatější, tmavovlasá a tmavooká. Otec měl ke Kristýně zvlášť blízko — bylo to znát v každém gestu.
Vendulu měl rád také, ale jinak, tišeji. Matka naopak starší dceru téměř přehlížela, zatímco mladší doslova zbožňovala. A když bylo Kristýně sedmnáct, otec náhle zemřel.
Na rozloučení přijela babička Ludmila — poprvé za celé ty roky vstoupila do jejich bytu. Matka ji přijala chladně, mluvila úsečně. Pak se obě zavřely v pokoji a dlouho si něco vášnivě, ale tlumeným hlasem vyříkávaly.
Babička vyšla se slzami v očích, matka rudá vztekem. Ještě téhož dne babička odjela.
— Mami, po maturitě bych chtěla na univerzitu. Je to daleko, skoro čtyři sta kilometrů, — svěřila se Kristýna se svými plány.
— Jeď si, mně je to jedno, — pokrčila matka rameny bez emocí. — Vendula se bude hlásit příští rok, musíme řešit doučování. Takže s žádnou pomocí ode mě nepočítej.
— Pokusím se získat stipendium…
— To se snaž, — pronesla matka jedovatě a probodla ji pohledem. — Tady máš peníze od babičky. Říkala, že si za ně máš koupit počítač. Je to na tobě — buď technika, nebo jídlo na začátek.
Kristýna se rozhodla pro notebook. Na studium se bude hodit, uklidňovala sama sebe. Babičce pak poslala klasický dopis s fotografií a pyšně se pochlubila. Radost na druhém konci byla znát z každého řádku odpovědi.
— Babi, podívej, jaký pokoj jsem dostala! Budeme tu čtyři, já přijela úplně první, — ozvala se Kristýna do videohovoru a otočila kameru kolem sebe, aniž by tušila, jak moc se její nový život brzy změní.