«Ten byt je můj a ty ode mě neuvidíš ani korunu!» — zasyčela matka s ledovým vztekem a prudce mávla rukou ke dveřím

Krutá rodina ji zanechala zraněnou a zklamanou.
Příběhy

Kristýna pak spustila malou improvizovanou prohlídku. Nejprve ukázala celý pokoj, potom prošla společné prostory bloku a nakonec kameru namířila i na chodbu patra kolejí. Mluvila rychle, nadšeně, jako by se bála, že babička nestihne zachytit všechny ty nové detaily jejího studentského světa.

— Ježíšku, zlatíčko, to je tak hezké! — rozplývala se Marcela Jelínková na obrazovce. — A ten nábytek, ten vypadá pořádně, žádná chatrnost. Vy máte sprchu pro čtyři pokoje? No to je paráda!

— Máme, babi! — přikývla Kristýna spokojeně. — Až začneme chodit do školy, natočím ti i učebny a pošlu video!

— To budu ráda, Kristýnko, — usmívala se babička tak široce, až se jí kolem očí objevily jemné vrásky. Kristýně se při tom pohledu sevřelo srdce a nejraději by ji objala. — A hlavně mi piš. Nezapomeň na dopisy.

A Kristýna skutečně psala. Každý dopis byl promyšlený do posledního slova. Pečlivě tvarovala písmena svým úhledným rukopisem, okraje listů zdobila drobnými kresbami a ornamenty. Právě babička se z těchto dopisů jako první dozvěděla i o existenci Břetislava Procházky — mladíka, kterého Kristýna popsala jako velkého dobráka připomínajícího plyšového medvěda.

Břetislav byl statný, ostříhaný nakrátko, s pobaveným pohledem a zevnějškem, který mohl na první dojem působit drsně, skoro až nebezpečně. Studoval o ročník výš.

— Ahoj, ty budeš Kristýna? — oslovil ji jednoho dne na chodbě.

— A-ano, — vydechla zaskočeně. Vedle něj si připadala drobná, sotva mu sahala k rameni.

— Doslechl jsem se, že prý sháníš pomoc.

— Ano, stěhuju se do jiného pokoje, — usmála se. V tu chvíli jí došlo, koho měla její kamarádka na mysli, když slíbila, že pošle „silného a spolehlivého chlapa“.

— Máš věci už sbalené?

— Ano, všechno je v krabicích a taškách, můžeme je přenést, — přikývla znovu.

— Tak pojďme na to… Palečku, — mrkl na ni Břetislav s úsměvem.

Velmi rychle se ukázalo, že za jeho drsným vzhledem se skrývá kultivovaný a pozorný mladý muž. A navíc neuvěřitelně silný. Kristýniny věci přenesl do jiného patra, jako by nic nevážily. Při poslední cestě ji dokonce popadl do náruče spolu s jednou krabicí a s vážným výrazem, přitom jí hleděl přímo do očí, pronesl:

— Co kdybych tě takhle nosil každý den?

— Každý den? — zamrkala zmateně.

— Jasně. Po celý život.

— Ty… ty mi právě navrhuješ sňatek?

— A proč ne?

— Jenže já se nemůžu vdát, ztratila jsem pas, — vyhrkla.

— To se vyřeší. Necháš si ho vystavit znovu a hned podáme žádost. A příjmení si klidně nech svoje, jestli chceš.

Kristýna na něj zírala s otevřenýma očima a nedokázala poznat, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně. Nakonec se jen rozesmála.

Druhý den se Břetislav objevil s obrovským zrcadlem — prý mu připadalo, že právě to Kristýnině pokoji chybí. O den později donesl elegantní vázu a obrovskou kytici. Pak následovaly procházky, kina a dlouhé rozhovory.

— Kristýnko, já mám takovou radost, — plakala Marcela Jelínková při hovoru. — Ten Břetislav je moc zajímavý a hodný kluk.

— Já vím, babi. Miluju ho. Od prvního dne, od první minuty, — přiznala tiše Kristýna a cítila, jak jí hoří uši. Nikdy to ještě nahlas nevyslovila.

— Zlato, můžu si s Břetislavem chvilku promluvit mezi čtyřma očima? Musím mu říct něco důležitého…

— Samozřejmě.

Kristýna byla trochu nervózní, ale přesto mu podala telefon a odešla z pokoje. Když se vrátila, Břetislav vypadal lehce vyvedený z míry.

— Stalo se něco?

— Ne. Jen… babička nemůže přijet na svatbu. Prosila, abychom za ní přijeli my.

— To vím. Říkala ještě něco jiného? Třeba že si tě nezasloužím?

— Ale kdepak, — zasmál se. — Naopak mi přikázala, abych tě chránil před vším zlým.

— A ty?

— Já jsem jí to slíbil.

Břetislav trval na tom, že společně navštíví Kristýninu matku a osobně ji pozvou na svatbu.

— Co tu chceš? — pronesla Eva Mlynářová chladně, sotva otevřela dveře.

— Mami, budu se vdávat! — vykřikla Kristýna radostně a vrhla se jí kolem krku, aniž by zachytila tvrdý tón v jejích prvních slovech.

— Tak se vdávej. Mně je to jedno, — odtáhla se matka a Kristýnu ten chlad zasáhl jako ledová sprcha.

— Ty… ty nepřijdeš na svatbu? Ty, Vendula, teta Beáta?

— To si nemyslím, — pokrčila Eva rameny. — A mimochodem, s bytem nepočítej.

— Jakým bytem?

— Tímhle. Nebo sis myslela, že jsi přijela kvůli něčemu jinému?

— Mami, nerozumím… o čem mluvíš?

— Nehraj si na hloupou! Zjistila jsi, že byt prodávám, a doufala jsi, že z toho něco kápne. Tak na to zapomeň. Je to moje bydlení a nedostaneš ode mě ani korunu, — zasyčela a vrhla na Kristýnu nenávistný pohled.

— Já o žádném prodeji nevěděla…

— To je mi jedno. Nic tu není tvoje. Všechno patří mně a Vendule. Tady máš, — kývla směrem ke krabici.

Uvnitř byly staré fotografie, drobnosti a hlavně dvě tatínkovy košile, které Kristýna milovala nejvíc.

— Proč mě vyháníš? Vždyť jsem tvoje dcera…

— Jdi pryč. A nevracej se. My s Vendulou se bez tebe obejdeme.

— Mami…

— Přestaň! — vykřikla Eva zlostně, a její hlas se ještě dlouho rozléhal chodbou.

Article continuation

Dojmy